... Ježíše...
Neděle svaté Trojice, Na Topolce, 3. 6. 2012 Filipenským 2,6-11(Kr)
Milé sestry a bratři,
až doposud jsme v našem postupném přemýšlení, vedeném apoštolským vyznáním víry, mluvili především o Bohu. Víra v Boha – Boží víra, to je počátek a východisko. Byli už v minulosti i lidé, kteří se domnívali, že křesťanství postupně doroste – dozraje, až do jakési své dospělé podoby, ve které se obejde bez Boha a stane se dokonalým humanismem. My, čtenáři Bible, o takovém křesťanství nic nevíme a nechceme vědět. Naše víra a náš život se bez Boha neobejdou.
Přece ale víme, že mluvení o Bohu není nijak výlučně křesťanské. Bůh je sdílený. „Slovo Bůh, pojem Boha, idea Boha se zdá být skutečností, která je v nějaké podobě známa celým dějinám náboženství a filosofie.“ (K. Barth)
Když se přihlásíme mezi příjemce a podílníky této ideje Boha, ještě to v zásadě nic neznamená. To ostatně potvrzuje i Písmo – v Jakubově epištole čteme: „Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří…“
Samotné slovo Bůh nic jasného neříká – nemá jasnou příchuť, jasnou vůni. A nepomůže nám ani konstatování, že tento Bůh je Všemohoucí Otec a Stvořitel – tedy to všechno, co jsme o Bohu vyznali a pokusili se promyslet. Stále mu chybí tvář – a to i tehdy (zneklidňujícně a bolestivě právě tehdy), když nám říká, že máme chodit před jeho tváří. Tato beztvářnost – beztvarost Boha je obtížně únosná. Zdá se, že každý si takového Boha může představit, jak chce. Každý si do něj může promítnout cokoliv, co ho napadne, nebo co nepozorovaně vzlíná z jeho nitra a povahy. Boha bez tváře je snadné znetvořit.
Naše dnešní čtení ovšem přináší v této Boží beztvarosti zlom. V několika málo verších je zde vlastně nepřetržitě řeč o tvaru – podobě, nebo způsobu, jak to často překládají obvyklé české překlady. Slova, která tady zaznívají, jsou víc než troufalá. Pro zbožné židy, ale nejen pro ně, také pro zbožné muslimy a mnohé další, jsou to slova překračující hranici vyslovitelného.
Dovídáme se tady, že Bůh v skutečnosti vůbec není beztvarý. Má svou konkrétní podobu – doslova morfh/|. Má svou formu, svou tvář. A jako by to nestačilo, touto tváří Boha je Ježíš. Člověk z masa a kostí – snad až příliš masitý a kostnatý, ve srovnání s jinými málo duchovní, málo, nebo alespoň nějak divně, zbožný. Obyčejný člověk trpící všemi bolestmi lidskosti – někdy dojatý, někdy rozhněvaný, někdy sevřený pochybnostmi. Už to samo o sobě je v rámci monoteistického náboženství nonsense. Když k tomu ještě připojíme, že viděno z lidské perspektivy, to byl navíc člověk životně tragicky neúspěšný, pointou jehož života byla potupná poprava na kříži, vyjde nám to jako opravdu těžko uvěřitelná myšlenka. A přece právě toto nám říká epištola Filipenským, že člověk Ježíš byl „v tvárnosti Boží“.
Po pravdě řečeno, nebylo by tak úplně zavádějící, kdyby nám nad tímto textem vytanuly asociace ze světa divadla nebo dokonce reklamy. Ježíš, jak to tady opakovaně čteme, bere na sebe určitou podobu, určitou formu. Formu Boží a hned v zápětí „schéma člověka“ a způsob služebníka. Tak trochu to připomíná vstupování do role, nebo celkem známý reklamní obrat, že se někdo – obvykle nějaký známý člověk, „stal tváří“ nějaké kampaně nebo nějakého výrobku.
Nezašli jsme tímto přemýšlením už příliš daleko? Nedostaneme se tak nakonec do stejného místa, kam dospěli heretici prvních staletí, když chápali Ježíšovo lidství nebo naopak božství jako pouhý nepravdivý převlek a přetvářku? Jako klamný kostým?
Ano, hrozí nám to, jsme tomu docela blízko. Ostatně stejně jako autor epištoly, kterou čteme. Přece ale do žádné hereze upadnout nemusíme. Role nemusí být nic nepravdivého. Nemusí to být „jen přetvařování“. Může to být skutečné „přetváření“. Ježíš svým životem zahrál Boha v tomto světě tak, jako nikdo před ním. Trefil ho. A přece nepropadl pokušení (jak se říká na divadle)„ukrást si celé představení pro sebe“ – „nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu.“
Svou roli nezneužil (přesto, že mu to pokušitel nabízel), ale dohrál ji až do posledních důsledků. „Podobný lidem učiněn“ – ne nejlepším z lidí, ne nadčlověkem, ale jedním z lidí, podobným nám. Zmařil sám sebe – doslova: vyprázdnil sám sebe, vydal ze sebe všechno své bohatství a rozdal ho – toto jest mé tělo – takto ho rozdal, rozdělil, stal se služebníkem všech.
Od té chvíle, každý, kdo chce vědět, jaký je Bůh, může a musí se dívat na Ježíše. Nikde jinde to není k poznání. Slavný švýcarský teolog Emil Brunner napsal: „To první a nejdůležitější, co můžeme o Bohu vědět, je vždycky toto: My o něm nevíme nic, než co nám on sám oznamuje.“ A to, co nám oznamuje, je Ježíš. Boží Slovo – Boží podobizna, tvář, ve které se nám nechává poznat.
Dívejme se na Ježíše a domýšlejme:
Jaká je asi Boží sláva a vznešenost? – stejná jako ponížený a ukřižovaný Ježíš.
Jaká je Boží moc a síla? – stejná jako bezmocný a násilím zabitý Ježíš.
Jaká je Boží spravedlnost a jeho soud? – stejná jako odpouštějící a milosrdný Ježíš.
Ježíš ve svém životě nezkreslil tento pravdivý Boží obraz. Nejvíce ze všech lidí se mu přiblížil, ve své poslušnosti a věrnosti nevnesl do tohoto obrazu nic cizorodého. To Ježíše stálo život. Domysleme to: když někdo v našem světě zahraje věrně Boží roli, čeká ho smrt. Takovéhohle Boha, zdá se, lidé nechtějí. Snad chtějí slavného, vznešeného, mocného, silného a spravedlivého soudce. Skutečný Bůh ale jako by se do našeho světa nehodil.
Vrcholem našeho dnešního textu ale není naříkání nad stavem světa. Není to znechucení nad lidmi a jejich pokřivenými a znetvořenými obrazy Boha. Tím vrcholem je jistota a zároveň zaslíbení: Každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán. Bůh už nikdy nebude mít jinou tvář, než je Ježíš. A všechno spěje k setkání s tímto Bohem.
Co máme dělat do té doby? Náš dnešní text nám to neříká – je to hymnus, oslavná píseň, ne návod na život. Přece ale radu nacházíme na jiných místech v Písmu. Snad už nás nepřekvapí: „Oblecte se v Pána Ježíše Krista.“
Takový je Bůh a takový má být člověk. Vezměme tuto roli na sebe a hrajme ji co nejlépe, aby nás pohltila, a my jsme mohli jako apoštol Pavel říct: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“