...a život věčný. Amen
23. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 11. 11. 2012 Jan 4,1-15
„Dej mi pít!“ To je slovo toho, kdo žízní. Ježíš je na cestě se svými učedníky, a najednou mu docházejí síly. Ozývá se únava. Ano, dokonce i evangelista Jan, obvykle vykreslující Ježíše, jako tak trochu nad-lidského – nezasaženého obyčejnou přízemní únavou, nechává zaznít v tuto chvíli docela lidský tón. Ježíš potřebuje osvěžení, pozdvihnutí, můžeme říct - potřebuje resuscitaci.
Takové případy včasné pomoci z Písma dobře známe. Okamžiky, kdy se unavenému člověku dostane povzbuzení, oživujícího doteku, oživující vody. A někdy jsou to případy celkem mezní nebo dokonce zá-mezní – takové, kdy už nejde o pouhou žízeň a únavu, ale doopravdy o život.
Zrovna minulý týden, po bohoslužbách, při kterých jsme přemýšleli o vzkříšení mrtvého těla, docela oprávněně mě na takové případy upozornil bratr Mirek Kaštánek. Pozastavil se nad tím, že apoštol Pavel v prvním dopise do Korintu píše, že Ježíš byl první, kdo vstal z mrtvých. V Bibli je ale takových podobných případů přece víc. Je tady chlapec, kterého vzkřísil Elíša, je tady dcera Jairova, syn Naimské vdovy, Lazar… Jak to, že na ně apoštol Pavel zapomněl?
Myslím, že nezapomněl, ale věděl, že jejich vzkříšení je přece jen v něčem docela jiné, než vzkříšení Ježíšovo. Jistě – jsou to neslýchané zázraky. Při tom to ale ve své podstatě jsou všechno vlastně všední situace, ve kterých pomocná ruka podává doušek čerstvé vody člověku, který je na konci svých sil. Je to akt soucitu, solidarity, lásky. Od ostatních skutků lásky se liší jen tím, že jde až za hranici, kterou obvykle chápeme jako nepřekročitelnou. Je to ruka lásky, která sahá až do podsvětí.
Když jsme v nedělní škole pro dospělé mluvili o nejstarší křesťanské symbolice, všímali jsme si, jak často byl Ježíš v prvních staletích vyobrazován jako Orfeus – jako mytologický hrdina, který sestupuje do podsvětí, aby odtud vysvobodil svou milovanou Eurydiku. Ano – oživení Lazara, Jairovy dcery a dalších – to je skutečně něco podobného. Je to dojemný a dech vyrážející akt lásky.
Ale přes veškerou svou neobvyklost, zůstávají všechny tyto případy jen dočasným osvěžením. Je to doušek vody, který oživuje, ale přece časem zase vyprchá a vrátí se žízeň. Je to nový život, který člověka rozhýbe, ale přece nakonec nevyhnutelně doputuje opět k smrti – takto na krátko obelstěné a odsunuté.
Člověk Ježíš stojí u Jákobovy samařské studny a žádá o takový osvěžující a smrt oddalující doušek.
Samařská žena je tím zaskočena. Zdá se, že ten neznámý Žid musí být asi ve veliké nouzi, když se nezdráhá jí – nepravověrnou, požádat o pomoc. Ještě víc ji ale z rovnováhy vyvede následující Ježíšovo slovo.
"Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." Ano. Je ještě jiné obživení. Jiná pozdvihnutí. Jiné vzkříšení. Ještě podivnější a zázračnější, než bylo dočasné vzkříšení Lazara a ostatních milovaných.
Je to takový doušek, po kterém žízeň už nepřichází. Život ne obnovený a protažený, ale věčný.
Jenom hlupák by něco takového nechtěl. Upracovaná a životem zkušená samařská žena žádný hlupák nebyla. Neváhala ani na chvilku: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu."
V její odpovědi cítíme obdivuhodnou důvěru. Ale zároveň se nemůžeme vyhnout pocitu velkého míjení. Rozuměla skutečně tomu, co Ježíš říkal? Vždyť to tak trochu vypadá, jako by Ježíšova slova pochopila až příliš doslovně. Jako by ji její upracované ruce, její nohy vyšlapávající pravidelnou namáhavou cestu ke studni, znemožnily pochopit metaforu. Ježíš tady mluví o živé vodě, a ona zatím sní o kouzelné proti-žízňové sklence, o hrnku z pohádky „hrnečku vař“.
Jestli ne tohle, co ale potom ta Ježíšova slova znamenají? Jakou oživující vodu to nabízí?
Bojím se, že se nám docela snadno může stát to, co se stalo Samařské ženě. Že pro své unavené a pozvolna uvadající tělo pochopíme Ježíše příliš hrubě a doslova. Život věčný! Kdo by to nechtěl? Kdo by na tomhle místě také nezvolal: „Pane, dej mi ten život věčný, abych už nemusel umřít. Aby můj život trval navždy, donekonečna a ještě dál… Dej mi ten kouzelný hrneček stále kynoucího a přetékajícího života.“
Je tohle skutečně život věčný? Když se díváme na Ježíše, sotva můžeme tento pohled přijmout za svůj. Kdy jiný jasněji než Ježíš ukazuje, že trvání života samo o sobě není hodnotou? Místo aby usiloval o zachování a prodloužení svého života, přijal raději smrt. Možná, že někdo namítne – byla to smrt jen dočasná. Smrt jenom „jako“. To je ale naprosté nepochopení kříže. Dočasná smrt není žádná smrt. To je jen hra, chvilka napětí před úspěšnou resuscitací, pouťový trik.
Ježíš na sebe ale přijal skutečnou smrt. Se vším všudy. Smrt jako definitivu a ne jinak. A právě díky tomu byl vzkříšen k životu věčnému. Životu, který má váhu. Který se nekazí. K životu, který nepotřebuje konzervování a balzamování, protože bude vonět a chutnat i za tisíc let. Který není potřeba uchovávat a skladovat, protože právě teď vyvěrá.
Milé sestry a bratři, společně se závěrem apoštolského vyznání říkáme: věřím život věčný. Ano – věřme. Díky Ježíši Kristu můžeme věřit. Nespleťme si ten věčný život ale s nějakou jeho karikaturou.
Není to „hrnečku vař“. Není to neomezený růst, ani časové kvantum. Takovou naději s klidem přenechme boháčům, budujícím megalomanské stodoly a pro samé plánování neslyšícím, jak se už brousí kosa. Věčnost není trvání. Není to nekonečná agónie času. Věčný je Bůh. Život je Bůh. Věčný život je Bůh. Ježíš se vzdal sám sebe a vstoupil do věčného života. Začátek a konec Apoštolského vyznání je stejný.
Modleme se:
Hospodine, jen těžko dokážeme toužit po něčem jiném, než je hromadění. Hromadění majetku, zážitků, lásky, života. V Ježíši ale vidíme cestu, která je jiná než naše chtění. Je to cesta odevzdanosti, sebe-umenšování, otevírání prostoru. Prosíme Tě, dej nám tu milost, abychom nelpěli sami na sobě, ale dokázali uvnitř sebe otevřít prostor Tobě – věčnému a živému.
Amen