...hříchů odpuštění...
Věřím hříchů odpuštění. Takto stručně, na slovo skoupě, pojednává Apoštolské vyznání víry to, co je ve skutečnosti velmi nesnadno pochopitelnou zprávou evangelia. Skoro to díky té stručnosti vypadá, že není nic jasnějšího než hřích a odpuštění – že to je něco, co vlastně každý dobře ze svého života zná. A někdy to tak skutečně při mluvení o hříchu vypadá. Že hřích je tím ideálním „navazovacím bodem“, od kterého se můžeme odrazit, když chceme zvěstovat evangelium. Že je to všem – i těm mimo církev stojícím – známá skutečnost. Každý přece alespoň občas uklouzne, každý se dopustí nějaké větší či menší hanebnosti. Každý zná pocit selhání a viny. A pokud ne, pak není zas tak složité, takový pocit vyvolat.
Slova sedmé kapitoly epištoly do Říma, jako by tomuto pochopení hříchu nahrávala. I apoštol Pavel se tady přece odvolává na svou zkušenost. V jeho slovech je znát hořkost a rozčarování, které člověk pociťuje nad vlastním selháním. Nad neschopností dostát tomu, co je správné, či co se po něm žádá. Ano, i Pavel jako by v tomto svém sebekritickém nářku postupoval cestou, vedoucí „od hříchu k milosti“. Hřích ho svírá, vlastní nedokonalost na něj dopadá s takovou bolestivostí, že už jen bezmocně hledá, kde by našel z této nouze východisko.
Touto cestou šlape nejedno kázání. „Jen si člověče, připomeň, jaký jsi ubožák. Co všechno už jsi v životě pokonil. Jen si i ty skryté viny postav před oči. Že je ti z toho zle? Že si už nad sebou samým zoufáš? No sláva – tak to by tady pro Tebe bylo řešení. Na Tvoje volání existuje odpověď. A tou odpovědí Je Ježíš Kristus a jeho milost.“
Na první pohled to dává smysl. Je to ale skutečně podstata toho, co nám říká Apoštolské vyznání a co píše Pavel svým sourozencům do Říma?
Myslím, že jestli se tady nezarazíme, pak nám hrozí, že se s evangeliem tragicky mineme.
Začněme tím, že si všimneme, že v Apoštolském vyznání víry je ve skutečnosti pořadí tohoto článku opačné. Není to: „hříchů odpuštění“, jak se často překládá, ale „odpuštění hříchů“ – remissionem peccatorum. Rozdíl to není malicherný a nepodstatný. Ve skutečnosti právě na tomto pořadí nesmírně záleží. Stojí za ním otázka, zda je doopravdy prvotní náš hřích a jeho prožitek, nebo naopak milost.
Vzpomeňme si na vlastní životní příběh apoštola Pavla. Sotva o něm můžeme tvrdit, že by byl člověkem, který se utápěl v pocitech své viny a odtud hledal a nalezl východisko v Kristu. Ve skutečnosti to přece s Pavlem bylo přesně naopak. Na vrcholku, v okamžiku největší sebejistoty, uprostřed úspěšné kariéry, otřásl s ním Kristus a otevřel jeho oči. Milostivě ho zastavil, aby tak zaslepený Pavel uviděl milost a hřích. Aby poznal, že je obžalovaný a zároveň omilostněný Bohem. To bylo východisko Pavlovy víry.
Pavlova cesta ke Kristu nebyla obratem a návratem k Bohu. Pavlova cesta vůbec nebyla. Byla Kristova cesta k Pavlovi. Byla milost a díky ní poznání hříchu – který už byl odpuštěn.
Nad jiné trefně to vyjádřil Dietrich Bonhoeffer, když napsal: „Křesťan je člověk, který ví, že ho Boží slovo v Ježíši Kristu obviňuje, třebaže sám vlastní vinu necítí, a Boží slovo ho osvobozuje a ospravedlňuje, přestože také nic ze své spravedlnosti necítí.“
Dokud budeme hřích chápat jen jako všemožné zlé skutky, chyby a dílčí prohřešky, ze kterých nás může Ježíš vysvobodit, pak jsme se ještě vůbec nedostali k podstatě a hloubce hříchu. Zůstáváme zaslepení. Zlehčili jsme hřích na pouhý povrch, a tak jsme zlehčili i samotnou milost. Takové lehké a povrchní pojetí hříchu a milosti není jen neúplným evangeliem – odvarem z evangelia, ale ve skutečnosti evangelium popírá. Proti tomu se už od počátku znovu a znovu ozýval v církvi prorocký hlas. Pavlův, Lutherův, Barthův…
Když Pavlova slova budeme číst pozorně – uvidíme, že sám nezůstává u těch mnohých dílčích selhání svého života, ale jde do hloubky a odhaluje, že hřích není v prvé řadě zlý čin, ale zlý stav – je to zákon hříchu – zákonitost, tikající v našem nitru – ať už děláme v životě cokoliv, dobrého či zlého.
Tento vnitřní a stále přítomný tikot hříchu se snažili křesťanští myslitelé vyjádřit termíny jako je prvotní či dědičný hřích. Později se zase objevila slova jako „odcizení“. Společný všem těmto pokusům je důraz na hloubku. Na to, že hřích – tedy naše odtrženost od Boha – sahá hlouběji, než kam dohlédne naše svědomí, než kam dosvítí reflektor naší morálky, pochopení dobra a zla, sebereflexe. Že to, co mělo být spojeno, se propáralo až někam k jádru naší bytosti.
Není takový pohled přehnaný? Příliš temný a pesimistický? Takový se může zdát jen pro toho, kdo chce přece jen ještě stále nějak obstát vlastní silou. Kdo chce sám vystoupat vzhůru tou cestou od hříchu k odpuštění. Pro křesťana je ale už i tento pohled do propasti hříchu evangeliem. Vždyť znamená, že Bůh ve vztahu k nám a naší nouzi není povrchní. Že nápravou člověka se v Písmu nemyslí jen kosmetické odbourání našich vnějších nedostatků a chyb, ale skutečná hluboká a zásadní proměna. Nahlédnutí do propasti hříchu je evangeliem o tom, že nás Bůh bere vážněji, než jsme často schopni my sami – že se nespokojí jen s vnějšími projevy, ale jde k podstatě věci – do větší hloubky, než jakou známe a tušíme.
To je to podstatné, co má být řečeno a říkáno. Přece ale ještě připojme jednu otázku.
Pokud tedy milost předchází hřích, proč ještě Pavel ve svém dopise naříká? Proč se ještě k této vyřízené kauze vrací? Copak může omilostněný člověk ještě trpět a prožívat bolesti hříchu? Ach, může – to přece dobře víme. A je potřeba to nezakrývat. Netvářit se před sebou ani před světem, že jsme spolek dokonalých a nehříšných lidí. Hřích, který je naším hlubokým odtržením od Boha, uvnitř nás – křesťanů - trvá a vydává své nedobré plody. A nás to trápí a stydíme se za to. Je nám to líto. Ta bolest z roztržení nemizí a provází nás. Přece ale už to není a nikdy nemůže být to podstatné a rozhodující. Je tady něco mnohem důležitějšího. Kristus nás, potrhané, přikryl svým pláštěm. To si navzájem dosvědčujme.
Ukončeme tuto krátkou úvahu ještě jednou slovy Dietricha Bonhoeffera: „Sám o sobě jsem ubohý a mrtvý. Pomoc musí přijít zvenčí a ona skutečně přišla a stále znovu každý den přichází ve slově o Ježíši Kristu. Proto křesťan potřebuje křesťana, který mu řekne Boží slovo. Potřebuje ho stále znovu, kdykoliv je nejistý a klesá na mysli. Kristus v mém srdci je slabší než Kristus ve slově bratra. Ten prvý je nejistý, druhý je jistý.“