...obecnou...
19. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 14. 10. 2012
1. Korintským 1,1-3
Milé sestry a bratři,
před čtrnácti dny, v rámci slavnosti Díkuvzdání, jsme spolu přemýšleli o svatosti. A to nejen svatosti Boží, ale také o svatosti církve. Církev je (ne, že bude či by měla být, ale skutečně je) svatá – tak to opakují nejen novozákonní epištoly, ale také apoštolské vyznání církve. Víme, jak těžké je tuto svatost zahlédnout a vzít vážně. Připustit, že se týká nějak i nás, nesvatých a nedokonalých.
Pokračování apoštolského vyznání nám ale přemýšlení o církvi nijak neusnadňuje. A právě tady, v baptistickém sboru, není snadné to pokračování pochopit. Svatá církev je prý také církev obecná – církev katolická.
Neodporuje takové slovo naší tradici? Není tato část Apostolica pro nás nepřístupná? U nás se přece více než kde jinde klade důraz na místní sbor, jeho úplnost, samostatnost a postačitelnost. Není pak mluvení o katolické církvi opět ústupkem k nějakému opuštěnému abstraktnímu fantazírování o kosmické církvi, nebo k Římsko-katolickému pojetí církve, jako globální organizace?
Když hledáme v Písmu, nic o všeobecné církvi tam nenajdeme. Tedy alespoň ne takto doslovně. Přece ale vidíme, že se zde setkávají dva různé způsoby mluvení o církvi. V prvé řadě je to nám blízké velmi konkrétní pojetí církve jako místního společenství. Někdy docela malého – zahrnujícího třeba jen jediný dům a jeho obyvatele, častěji pak většího – společenství křesťanů v určité obci. Takto v našem dnešním textu píše apoštol Pavel „církvi Boží v Korintu“. Dnes už víme, že tyto místní církve vznikaly a žily ve velké autonomii. Že byly od sebe navzájem velmi odlišné a nebylo snadné prosadit v nich vnější autoritu.
To je ovšem jen polovina pravdy. Kdybychom se chtěli tvářit, že Písmu mluví pouze o místních sborech, nebyla by to pravda. Na mnoha jiných místech v Novém zákoně totiž zase nacházíme odlišné pojetí církve. Je to církev v jednotném čísle – jedna jediná, celistvá, trvající v čase a prostoru – stále tatáž, ať už se s ní člověk setká kdekoliv. Taková církev, ve které jsou vzájemné místní odlišnosti podružné, nebo dokonce nežádoucí.
Není tato obecná – katolická církev, nakonec přece jen podstatnější, trvalejší a pravdivější, než různé její sebevědomé a emancipované odštěpky?
Rád bych v tuto chvíli zacitoval výhradu, kterou proti našemu – kongregačnímu pojetí církve zformuloval jeden z nejvážnějších kritiků – teolog a současný Římský biskup Joseph Ratzinger: „Existuje teď myšlenka, že shromažďování v Ježíšově jménu vytváří samotnou církev. Je to v našich institucích nezávislý akt, při němž se církev vždy znovu narodí. Církev se nepojímá episkopálně, ale kongregacionálně… Církev se vytváří, jak se rádo říká „zezdola“ – vytváří se sama. Avšak tímto pojetím se nezbytně ztrácí její veřejný charakter, jakož i obsáhlá povaha smíření, které je reprezentováno v biskupském principu a vyplývá z podstaty eucharistie. Církev se stává skupinou, drženou pohromadě svým vnitřním srozuměním, zato katolická dimenze se drobí.“ Tolik tedy dnešní papež Benedikt XVI.
Výhrada je to na první pohled opodstatněná. Nemizí v kongregačním pojetí církve doopravdy veškerá univerzalita, veškerý katolický rozměr křesťanstva? Jistě, taková ztráta skutečně hrozí. Sbor se může „odpojit“ od širšího horizontu prostorového i časového. Může se zakroutit do sebe sama, ztratit reálný kontakt se společností i ostatními křesťanskými komunitami. Taková věc se stát může, a dokonce jsme svědky toho, že se také často děje. Nutno ovšem dodat, že stejnou měrou hrozí tato izolace také v episkopálně uspořádané církvi. Ani biskupové a ani jedno centrální vedení ještě katolicitu církve nijak snadno nezaručují.
A co říct k výtce, že se kongregační církev vytváří sama? Ono zmiňované „zdola“ přece neznačí jakousi ochotnickou lidskou svévoli, stádní pud, či romantické spolkařství. „Zezdola“ povolává svou církev ke zrodu ten, který sám sestoupil dolů. Ten, který sám byl světskou i náboženskou vrchností zatlačen pod povrch reality, aby třetího dne „zezdola“ vystoupil a svolal svůj lid.
Vidět univerzalitu pouze v kosmické či alespoň početně nejsilnější církvi, to znamená přehlížet a popřít katolicitu lokálního sboru, katolicitu lokální apoštolské komunity učedníků, katolicitu lokálního Ježíšova života a díla.
Myslím, že pokud chceme správně pochopit, co to znamená být „církví obecnou“, nesmíme se tolik dívat na naši organizační strukturu, ale spíše na toho, který církev povolává a zakládá. To přece ne my sami, jsme na počátku a na konci. Ne my sami přinášíme milost a spásu. Ne v nás samotných je síla překonávající hřích a smrt - překonávající svět.
Stejným směrem náš pohled vede i apoštol Pavel v našem dnešním textu. Od reality místního sboru – k těm, kdo jsou s námi spojeni stejnou nadějí – až k tomu, který je na počátku a na konci. Z Korintu, ke všem, kdo vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv, jinde či u nás: Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Ne lidská nařízení, úřady a pravidla, ale živý Kristus, přítomný v každém svém místním těle, je zárukou katolicity církve. A díky němu smíme za katolický označit i náš vlastní sbor.
Co to pro nás znamená?
Především naší svázanost, odpovědnost a solidaritu s každou místní církví, ať už je baptistická či třeba Římsko-katolická. Jenom sekta chce stát vně – jenom sekta sama sebe chápe jako jedinou pravou církev. Pokud ovšem chceme být církví a ne sektou, pak nám nezbývá, než být církví v pravém slova smyslu obecnou. Nemůžeme se vyvázat ze sounáležitosti s žádnou církví, byť by byla sebevíc chybující, poraněná a nedokonalá. Všechno zlé v církvi si zaslouží kritiku a úsilí o změnu. Nemáme k tomu nečinně mlčet. Ale ten, kdo se odvrací od církve jako takové, odvrací se tím i od Krista.
To druhé, co pro nás katolicita našeho sboru znamená, je pak výsada a ujištění, že ve vší naší reálné i domnělé malosti máme podíl na obecném a nezastavitelném díle. Spolu s ostatními křesťany a přece ve své výlučnosti, jsme i my, tady na Topolce, součástí evangelia. Nestojíme stranou, na periferii, mimo toho, co je důležité. Jsme stvořeni Kristem a v Kristu také dojdeme k cíli, i kdyby „svět plný ďáblů byl, chtějících nás zhltiti“.