...Pána našeho...
4. neděle po sv. Trojici, 1. 7. 2012, Na Topolce Efezským 1,17-23
Naděje – naděje věřícího člověka. O ní je, milé sestry a bratři, náš dnešní text. V čem spočívá tato naděje? Vedle víry a lásky je naděje jednou ze tří křesťanských ctností, ale přece není tak úplně jasné, v čem spočívá. Naděje je vždy nějak zaměřená – je to prázdný pytel, který se něčím nezbytně plní, chce naplnit. Zatímco víra dokáže být ve své otevřenosti bezobsažná – prostě dýchá k budoucímu, ať už je to budoucí cokoliv, naděje je vždy nadějí něčeho: osobní spásy, překonání smrti, změny neuspokojivé podoby života. Proto, když mluvíme o naději, musíme se vždy ptát dál, vždy hledat a ujasňovat její zaměřenost. „Kde je tvůj poklad, tam bude i Tvé srdce.“ Říká Ježíš.
Autor epištoly do Efezu to ví a proto prosí o moudrost pro své adresáty, aby poznali, jakou naději jim Bůh nabízí a připravuje. Aby ten Boží obsah naděje nenahradili nějakým vlastním obsahem – buďto menším, než je to, co nám Pán Bůh chce dát, nebo docela mylným a scestným.
Pro nás, lidi uvyklé přemýšlet v Ich-formě, mohou být následující slova našeho textu překvapující. Tou největší nadějí pro nás totiž není to, co Bůh vykonal s námi či se mnou, ale co vykonal s Ježíšem Kristem. To není nepodstatné zjištění. Naděje člověka je excentrická, neneseme si ji v sobě, není naší vlastní výbavou – oproti všem duchovním snaživcům má být řečeno a slyšeno, že naděje člověka nemá základ v něčem, co uvnitř nás samotných spí a čeká na probuzení, na aktivaci – na nějaké naší vnitřní duchovní jiskře - ale že je a zůstává nám vnější.
A tím nejpodstatnějším slovem, které se lidské naděje týká, je slovo moc. V oddílku, který jsme četli z epištoly do Efezu se toto slovo neustále opakuje ve všech možných variantách, významech a synonymech. Naše naděje nějak souvisí s tím, že Ježíši Kristu byla dána moc. To by ale samo o sobě nestačilo. Pokud chceme skutečně porozumět, musíme se ptát, co tato Ježíšova moc znamená, jaké má konkrétní kontury, co z ní pro nás vyplývá.
Zmocnění Krista má určitou vnitřní dynamiku. Je to proces. A v našem textu nacházíme jakési tři podoby tohoto procesu zmocnění Krista.
Tou první podobou je Ježíšovo vzkříšení. Očekávání vítězství nad smrtí je důležitou součástí křesťanství. Smrt nás pohlcuje, a to nejen v okamžiku fyzického dožití, ale už dříve, už za našeho života nás smrt užírá strachem a obavami, bolestí z toho, že ztrácíme své blízké, že naše plány a záměry nemohou být nakonec nikdy dohotoveny. Smrt na nás nečeká, ale předbíhá do našeho života a vyjídá radost a pokoj. Každý touží po vítězství nad smrtí. A my tady v Písmu čteme, že Bůh Ježíše „vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích.“ Smrt není, nemusí být definitivní. Není už to samo o sobě dostačující a největší dobrou zprávou? Je k tomu potřeba ještě něco dodávat?
Možná, že nám by to i stačilo, že by to mohlo zaúčinkovat jako lék na strach ze smrti, ale zpráva o Kristově moci tady nekončí. Naopak se ukazuje, že vzkříšení je pouhý úvod, k něčemu dalšímu a podstatnějšímu. Ježíšovo vzkříšení nemá smysl samo o sobě. Jeho cílem není, aby mrtvý člověk zase, tentokrát snad už nějak nekonečně a neohroženě trvale žil. Smyslem života není jeho trvání, ale jeho obsah. A v případě Ježíše je obsahem jeho nového života úkol panování – tedy druhá podoba jeho zmocnění.
„Posadil ho po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. Všechno podrobil pod jeho nohy…“
Ježíš je Pán a jeho vláda je všeobsahující. Když takovou výpověď vezmeme vážně, musí nás nutně udivit. Ježíš z Nazareta – člověk jako my, byl Bohem vyvolen, aby se stal jeho pravou rukou, aby v Božím jménu jednal, rozhodoval, soudil a odpouštěl. Není to už trochu příliš? Není takové pojetí Ježíšovy moci přemrštěné? Nebylo by rozumnější říct, že Ježíš se stává pánem nad srdcem zbožného člověka, a tady také jeho kompetence končí?
Výčet poddaných, který autor epištoly v tomto verši vyjmenovává je ale precizní a ukazuje, že to doopravdy myslí vážně. Nad všechny vlády a mocnosti – vlády hmatatelné, politické, společenské – nad všechny praktické a pragmatické úřady a projevy státní či jiné světské moci. Nad všechny síly a panstva – tedy i nad všechno neviditelné a nevídané, co si člověka bere či co s člověkem smýká, nad všechny skryté siločáry zvyků, zlozvyků, návyků a náboženských triků. Takto vážně a důsledně to myslí autor naší epištoly a znemožňuje nám tak malověrně omezit Ježíšovo panství jen na nějakou privátní duchovní sféru a setrvat v poslušné podřízenosti vládám, mocnostem, silám a panstvům. Kdo vyzná, že Ježíš je Pán, ten musí jeho panství vzít v celé jeho závažnosti, šířce a hloubce.
Jenže jak je to možné? Je přece úplně zřejmé, že Ježíšovo univerzální panství se doposud neprosadilo nebo alespoň neprosazuje. Nastokrát můžeme opakovat, že Ježíš je Pán, ale panovníkům a mocnostem světa to zůstává jenom k smíchu. K čemu je taková moc dobrá? A je to vůbec nějaká moc? Jak pro nás může být nadějí?
Máme se, pod praporem Ježíše, vzbouřit proti všem silám světa a bojovat proti nim? Někdy to tak někteří zbožní radikálové chápali. Přece je to ale nedorozumění. To, že Ježíš panuje nad všemi mocnostmi, přece znamená také to, že už to nikdy nemohou být mocnosti plně nepřátelské a démonické. Že už nejsou, navzdory své nedokonalosti, skrznaskrz zlé a protibožské.
Jestliže ale máme zůstat vpletení do sítě dosavadních mocí, kde je pak prostor pro Ježíšovu moc?
Těmito otázkami se už dostáváme k třetí podobě Ježíšova zmocnění, kterou je církev. Právě církev totiž má být místem, kde se nezjevná Ježíšova moc zjevuje. Ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.
Církev je tím místem, kde má být Ježíšova moc viditelná a odsud má jako zneklidňující a proměňující vlna zasahovat všechno kolem. A to nejen v kázáních a písních – nejen v řečech, ale také v tom, jak a čím církev žije, jak se rozhoduje, jak jedná, když se ocitá v úzkých, nebo naopak když se jí vede dobře a všechno jí přeje. Ježíše tady má být plno – doslova: církev má být zaměnitelná za Ježíše, jako by byla jeho vlastním tělem. Když jedná církev, měl by v tom být vidět Ježíš, když o něčem přemýšlí církev, měl by v tom být poznat Ježíš. Jak církev naloží s outsidery a hříšníky? Jak se postaví k bolestem společnosti? Co udělá ve vztahu k restitucím majetku? V tom všem by měl být k vidění Ježíš.
Není? To je pochopitelně důvod k smutku. My sami Ježíše zahrát moc neumíme. Ale je to také důvod k nápravě. Důvod k umenšení toho nepěkně lidského, aby se tak dostalo více prostoru tomu pěkně kristovskému. Nebuďme beznadějní – v tom totiž můžeme hodně udělat. V našem sboru, v naší životní praxi.
Modleme se:
Hospodine, děkujeme Ti za to, že Ježíš Kristus je Pánem nad celým světem i nad námi. Je to radostná zpráva osvobození. Prosíme Tě, dej, ať je v našem sboru i v celém křesťanstvu jeho panování viditelné a zřejmé.
Amen