Jdi na obsah Jdi na menu

...Syna jeho jediného...

30. 6. 2012

3. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 24. 6. 2012          Lukáš 3,21-22

V Řecku, na Peloponéském poloostrově leží dodnes zříceniny starověkého města, které se jmenovalo Tirynthos. Dnes už tam toho moc k vidění nezůstalo, ale kdysi to bylo slavné městské království, ve kterém vládl král jménem Amfitryón. Měl hodnou, prozíravou a krásnou ženu – Alkménu, tak krásnou, že se o ni dokonce začal zajímat i Zeus – vládce řeckého pantheonu. Zeus (docela podobně jako Biblický král David) nebyl zvyklý svůj zájem tlumit, a proto si jednoduše počkal až se Amfitryón vzdálí ze svého města v nějaké neodkladné vojenské cestě a potom, přestrojený do jeho podoby, vstoupil do Alkméniny ložnice a tam s ní počal syna. Zeus se nijak netajil se svou radostí a už brzo se na radě bohů chlubil, že se mu narodí syn, který bude největším ze všech hrdinů na světě. Chlapec dostal jméno Herakles.

Tento příběh se, milé sestry a bratři, vypráví v Řecku už téměř čtyři tisíce let. Příběh o božím synovi, o muži, který měl neobyčejné schopnosti a který, přesto, že se narodil smrtelné matce a zdánlivě i smrtelnému otci, byl započten mezi bohy a po smrti byl vzat na nebesa – respektive na vrcholek Olympu, kde od té doby sedí po pravici svého Otce. Díky takovému vyprávění vypadá Herakles jako zcela výjimečná a neopakovatelná postava. Pravda je ale taková, že božími syny se ve skutečnosti starověké příběhy jenom hemží. Perseus, Dionýsos, Theseus, indický Ardžuna, sumerští a babylonští králové a hrdinové, egyptští Faraonové, Římští, Čínští a Japonští císařové… To všechno jsou postavy, které si dělaly nárok na boží synovství.

Koho může překvapit, že když se stejný či alespoň velmi podobný motiv objevuje v Novém zákoně u osoby Ježíše, vyvolává to neklid a odmítání? Slova o tom, že Ježíš je Boží syn, vnímali židé tehdejší doby jako rouhání, jako příznak zpohanění nevzdělaných a pověrčivých heretiků. A stejné vyznání zase dnes vyvolává posměch, nebo alespoň kritické pochybnosti. A to nejen u lidí odmítajících víru – chvěje se to i v současném a racionálně uvažujícím nitru křesťana.

Jenže: Může křesťan pochybovat o Ježíšově Božím synovství? Smí se to? Nastokrát můžeme říct, že nemůže, že to se nesmí, nebo alespoň nemělo by se, ale stejně to nic nezmění na tom, že už minimálně šedesát let se o tomto tématu mezi křesťany a křesťanskými teology mluví a přemýšlí. Představa Božího syna je natolik rozšířená v různých náboženských systémech, že někteří teologové navrhovali tuto představu úplně opustit. Rudolf Bultmann ve své slavné knize Ježíš Kristus a mytologie napsal: „Zvláště koncepce /preexistujícího/ Božího syna, jež v lidské podobě sestupuje do světa, aby vykoupil lidstvo, je součástí gnostické nauky o vykoupení a nikdo jistě nebude váhat nazvat tuto nauku „mytologickou“.

Má Bultmann pravdu? Obejdeme se bez této představy? Je to jenom zastaralá slupka, ve které je zabalené to podstatné a trvale platné? Myslím, že naše odpověď by měla být ano i ne. A rád bych to trochu vysvětlil na textu, který jsme právě četli z Lukášova evangelia.

Je to známé místo, ve kterém evangelista Lukáš popisuje Ježíšův křest. Právě tady, snad více než na jiných místech evangelia, zaznívá vyznání Ježíšova Božího synovství skutečně autoritativně. Nepronáší jej totiž nikdo z lidí, neprohlašuje to o sobě ani sám Ježíš, ale je to hlas z nebe – můžeme říct, že je to takto potvrzeno a vyhlášeno z nejvyšších míst.

A přece právě tady nacházíme i tóny, které vůbec nezapadají do všech těch starověkých mytologických příběhů o božím synu. Dívejme se pozorně.

Ježíš v tomto Lukášově vyprávění nepřichází jako postava totálně unikátní – není to epizoda jen o něm, o jeho jedinečné cestě. Lukáš si naopak dává záležet na tom, aby zdůraznil, že Ježíš vystupuje z davu – přichází jako součást celku. I stalo se, když se křtil všecken lid, pokřtil se i Ježíš.” Ještě před povoláním učedníků a před vznikem církve se tady ukazuje jeden z nejvýraznějších rysů Ježíše – a to sice, že je ve své podstatě postavou „kolektivní“ nebo lépe: „komunitní“. To jsme si všímali už v průběhu našeho čtení Markova evangelia, že Ježíš nikdy není sám za sebe a sám pro sebe – vždy, dokonce i v chvílích samotářské modlitby nebo v okamžiku na kříži, je nějak obrácený k lidem (k učedníkům, k potřebným, k různým lidským nepodarkům) – je s nimi a pro ně – nejen nějak povrchově, ale vnitřně a úplně – nejviditelněji tehdy, když se v chlebu a vínu vtěluje do své církve.

Tam, kde starověcí polobohové převyšují všechny kolem, tam, kde jsou „absolutně jiní“ než všichni kolem a stojí tak proti nim, nad nimi, mimo ně, tam se Ježíš vzdává této své jinakosti a volí si pro sebe stejnost – lidskost.

To je ostatně patrné, i když se podíváme na text, který v evangeliu bezprostředně následuje. Je to Ježíšův rodokmen. Rodokmen po mužské linii – tedy rodokmen mající svou pointu právě v tělesném otcovství Josefa, Mariina muže, rodokmen vplétající Ježíše do mezilidských vztahů a dějin. Kdyby byl Ježíš skutečně nějakým nebeským výsadkářem, vhozeným do lidského světa, postrádal by tento rodokmen smysl.

V tomto bodu mají tedy pochyby nad božím synovstvím svou oprávněnost a jsou přípustné a dokonce potřebné. Ježíše nemáme a nemůžeme chápat, jako toho „jiného“, toho „vnějšího“. Tak by se nám proměnil v pohádkovou postavu a nakonec také v modlu. Ježíš pro nás a náš život může být opravdovým Spasitelem jen jako člověk – jako Syn člověka.

Jenže co si tedy máme počít s tím nebeským hlasem, který provolává: Ty jsi Syn můj milý, v toběť mi se zalíbilo.” Máme toto slovo a podobná slova z Písma škrtnout?  Ne, to udělat nemůžeme a ani nemáme. Spíš než škrtnout, musíme ta slova znovu a nemechanicky číst a promýšlet. Myslím, že by nám v tom mohlo být nápomocné porovnání různých překladů tohoto výroku. Poslední sloveso se v nich totiž nápadně odlišuje.

Jeden z rozšířených překladů říká, že Bůh Ježíše „zplodil“. To před námi otevírá obraz, který je asi nejpodobnější vyprávění o Heraklovi a jiných polobozích. Obraz Bohem zplozeného potomka…

Kdo je navyklý na ekumenický překlad, bude si ale asi pamatovat, že hlas z nebe v něm říká, že si Ježíše „vyvolil“. To by naopak nahrávalo takovému výkladu, který říká, že Ježíš byl v okamžiku křtu Bohem adoptován – vyvolen ze všech lidí, aby se stal Božím Synem.

Kralický překlad, ze kterého jsme četli, se ovšem snaží o co nejvěrnější převod a nechává hlas vyslovit: „v toběť mi se zalíbilo.“  

Ze všech tří variant právě tato je nejotevřenější, nejméně doslovná a nejméně vybízející ke spekulacím. Jako by nám naznačovala, že kategorii Božího synovství nepochopíme nějakým nahlížením pod pokličku Ježíšova početí. Že podstata synovství je jinde.  

Myslím, že bychom si při těchto slovech měli vzpomenout na zprávu o stvoření světa a její refrén: „Viděl, že to je dobré.“ Ano, tak je to s Ježíšem. Hospodin se na něj díval, a viděl, že to je dobré. Viděl něco, co vyvolalo jeho zalíbení. A nazval Ježíše svým milovaným Synem. Přesně tak, jak to předpověděl anděl Gabriel Marii: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího…”

Rozumějme tomu správně. Není to tak, že Ježíš je tím, čím je, protože je Boží Syn, ale byl nazván Božím Synem, protože byl a je tím, čím je. Vulgárně řečeno: hlas z nebe říká, že pro člověka takto věrného, spravedlivého a neporušeného – pro člověka Ježíšova „typu“ - se hodí označení Boží Syn, označení nejtěsnějšího a nejintimnějšího vztahu.

Apoštolské vyznání zdůrazňuje, že je to Syn jediný. To je důležité doplnění, protože nám ukazuje, že v nikom jiném nemá Bůh takové zalíbení. Že nikdo jiný si nemohl, nemůže a nebude moct dělat nárok na stejnou nebo dokonce větší Boží náklonnost.

Není to pro nás špatná zpráva? Neznamená to, že vedle Ježíše už stejně nakonec budeme jen těmi odstrčenými a nemilovanými dětmi ve stínu dokonalého Ježíše? Kdyby byl Ježíš Herakles nebo Římský císař, pak by to tak bylo. Nebyl by to důvod k radosti, ale k závisti. Díky tomu, že Ježíš rozdává a nabízí sám sebe i nám, je to ale zpráva dobrá, zpráva nejlepší. Ježíš je Boží Syn a my s ním smíme být do tohoto synovství zahrnuti a přijati.

Bohu díky!