...věřím v Ducha svatého...
16. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 23. Září 2012
Efezským 1,13
Milé sestry a bratři,
českou společností aktuálně hýbe kauza falšovaného alkoholu. A i když třeba neholdujeme tvrdým nápojům, je jasné, že to je velmi vážná situace. Počet obětí roste, po dlouhé době je tady opět prohibice, hledají se správná řešení a účinná prevence do budoucna. Co to má společného s naším textem? Možná nic přímého, ale přece jen něco možná ano. Ve verši, který jsme právě četli, mluví se totiž o pečeti Ducha svatého, která byla vtisknuta těm, kdo uvěřili evangeliu. A já se nějak nemůžu zbavit dojmu, že v něčem je ten zaslíbený Spiritus sanktus, o které mluví autor epištoly do Efezu, trochu podobný padělanému špiritusu z českých obchodů.
Minimálně jedno mají společné. Nezachytitelný a nepopsatelný Duch svatý, stejně jako čistý líh, je díky své prchavé čirosti k ledasčemu použitelný. Stačí přimíchat správné esence, trochu naředit a už je tady žádaný výsledek. Jak se dnes ukazuje, někdy jsou z toho pořádné jedy, někdy to bere zrak a život. V lidském přístupu k Duchu svatému to ovšem často není jiné. I z něho se stává cosi, čím se ledacos může nastavit, čím se ledacos nafoukne, přikrmí – taková holka pro všechno, takový ke všemu ochotný služebníček. A my – křesťané, si Ducha svatého nezřídka osedláváme, lijeme do něj různá naše barviva a esence a koukáme, kde by pro nás mohl vykonat jakou dobrou a potřebnou službu.
Tak třeba na ekumenické a mezináboženském vztahy – na to je Duch svatý nepřekonatelný slouha. Vždyť jsme to před chvílí slyšeli, jak byli židé kolem apoštola Petra celí bez sebe, když viděli pohany naplněné Duchem – tím Duchem, kterého vnímali jako exkluzívně pro-Izraelského. Fouknutím tohoto Ducha byla rozdělující zeď mezi židy a pohany najednou zbořena. Kde je Duch Páně, tam je svoboda. Vítr vane, kam chce… Těžko bychom mohli najít lepšího pomocníka při navazování vztahů mezi různými církevními a náboženskými tradicemi. Čistý a bezbarvý špiritus – tu s esencí protestantskou, tu katolickou, o kousek dál zase muslimskou nebo hinduistickou. Vždyť jsou to nakonec jen nepodstatné a zanedbatelné rozdíly. To jedno máme společné, a na tom se dá a musí stavět. Čistý Duch, tím by se mělo připíjet na mezinárodních konferencích a hned by bylo méně napětí.
A pak tady máme další velké téma, ve kterém nám Duch svatý může být nápomocen. Když se totiž podíváme pozorně, uvidíme, že není tak docela bezbarvý. Vždyť v hebrejštině i řečtině je slovo Duch ženského rodu. A z toho je hned patrné, že je tady další velké téma, ve kterém nám může Duch být po ruce, jako štěpný argument. Církev, dodnes leckde žijící se závažím mužské nadvlády a výlučnosti, může být tímto ženským Duchem pořádně u-argumentována. Bůh, alespoň gramaticky, není jen muž, ale i žena. A to přece znamená, že i ženy mají svou zastánkyni „na nejvyšších místech“.
Ani tím ovšem uživatelská přívětivost Ducha svatého nekončí. Duch svatý je nenahraditelnou pomocí pro každého, kdo chce v církvi prosadit svůj názor, svou vůli, své – někdy snad pochybné a s rozpaky vnímané – jednání. Těžko se bouřit proti něčemu, co je „z Ducha“. Těžko kritizovat něco, co je „dílem Ducha“. A naopak, snadné je odmítnout jakékoli jednání a mluvení, když se poukáže na to, že není z Ducha, že je proti Duchu, neduchovní…
Není na tomto rozmanitém využívání a zneužívání Ducha něco v nepořádku? Když Ježíš říkal, že dostaneme velkého „přímluvce“, to tím opravdu myslel takovéhoto kouzelného džina, ke všemu ochotného a použitelného? Nemíjíme se vlastně s Duchem Hospodinovým, když si ho takto situačně a podle potřeby povoláváme do služby, aby podpořil všemožné naše názory a postoje?
Myslím, že z mluvení a přemýšlení o Duchu svatém se příliš často vytrácí jedna podstatná, možná klíčová skutečnost. V celém Novém zákoně, a náš dnešní verš to potvrzuje, je Duch vždy nějak svázán s vírou a se společenstvím církve. Ano – Duch je ve své podstatě nekonkrétní, nezachytitelný a „bezbarvý“, ovšem situace jeho působení jsou naopak docela konkrétní a zabarvené. Duch je Duchem Páně – Duchem Krista a jeho evangelia. Duch svatý je, jakkoli to může znít nemoderně a sektářsky, Duchem církve – nikoli Duchem všech, kohokoliv, všeho.
Ale také nikoli Duchem výjimečných jednotlivců, Duchem konkrétních teologických názorů a postojů, ale Duchem církve jako celku. I tehdy, když čteme, že apoštol Petr kázal z moci Ducha – i tehdy je zřejmé, že to není Petrův Duch, ale Duch evangelia – pečeť dosvědčující Ježíše Krista jako pravého Pána a Spasitele.
Je to tedy tak, že církev má monopol na Ducha svatého? Že v mezináboženských, ženských (cha) a teologicky názorových otázkách se na něj nemůžeme a nesmíme obracet? Myslím, že tak to není. Věřím, že Duch svatý má naopak monopol na církev. A že v církvi a skrze církev nás také učí, jak máme jednat a co dělat v nejrůznějších nesnadných otázkách a tématech.
Duch svatý nás vede v mezi-církevním a mezi-náboženském dialogu. Ale ne proto, že je nějaký nekonkrétní společný manitou, ale proto – právě proto, že je to Duch Kristův – Duch pokoje a lásky. Vedeni tímto Duchem už nemusíme mít z druhých strach, mindráky, nemusíme je křečovitě tlačit do své podoby. A tak s nimi můžeme svobodně mluvit.
Duch svatý nás vede i v otázkách místa žen v církvi. Ale ne proto, že má ženské gramatické orgány, ale proto, že je to Duch Kristův – Duch rovnosti před Bohem. Jím vedeni už smíme vědět, že mezi námi není ani Řek ani Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ani žena ani muž, ale všechno a ve všech Kristus. Tento Duch nezbytně povede i k nápravě toho, co je v církvi v nepořádku.
A tento Duch a jeho působení jistě stojí i za leckterým kázáním, leckterou teologií, rozmanitým dílem v církvi. Neznamená to ale, že nám byl dán nějaký snadný detektor Ducha, kterým bychom si mohli myšlení a jednání církve přehledně rozdělit na to, co je „z Ducha“ a to, co „z Ducha“ není. Duch tvoří, vede k růstu a životu, ale zároveň ani úspěšnost a růst nějakého díla nezaručuje, že tady máme automaticky co do činění s mocí Ducha. Duch přináší pokoj, ale zároveň občas právě z Ducha pochází potřebný neklid, křik a otřes, který boří nezdravé zahnívání a narušuje status quo.
To všechno mějme na paměti, když vyznáváme, že věříme v Ducha svatého. Aby církev nebyla odhalena jako padělatelská dílna, ze které vychází jen účelové a jedovaté karikatury Ducha, ale jako společenství nesoucí pečeť duchovní pravosti.