...Všemohoucího...
Exaudi, Na Topolce, 20. 5. 2012 Genesis 17,1
„Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: "Já jsem Bůh Všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!“
Milé sestry a bratři,
než se pustíme do našeho dnešního textu, dovolím si krátce zrekapitulovat, o čem jsme přemýšleli v rámci kázání v posledních týdnech. Na pozadí různých biblických textů z Nového i Starého zákona jsme se snažili formulovat, co to znamená víra, a to specificky víra biblická – upínající se na Boha, o kterém vyznáváme, že je naším Otcem. Při tom všem jste snad nepřehlédli, že jsme doposud akcentovali především osobní - individuální rozměr víry. Mluvili jsme o tom, jak každá výpověď o Bohu, či jeho označení jako Otce, nezbytně potřebuje konkrétního - osobního a zaujatého nositele. Toho, který ve svém vlastním výkmitu víry vysloví: „Bože – Otče“. Tam, kde tato osobní a zaujatá rovina schází, tam se z náboženského jazyka stává ideologická deklarace, pouhý abstraktní konstrukt, neprávem a křečovitě si osobující nárok na univerzální platnost. Varování před takovou ideologizací víry je na místě. Nese v sobě ale zároveň velké riziko. V tomto našem důraze na osobní rovinu výpovědi by se totiž mohlo začít zdát, že Bůh je vlastně něco ryze intimního, jakýsi výtvor našeho nitra, produkt naší snaživé věřivosti, který mimo prostor našeho osobního vyznání ztrácí jasnou konturu, stává se mátohou, dochází mu životní šťáva a odhaluje se jeho neskutečnost.
Takový motiv najdeme ostatně ve fantastické literatuře, v populárních knihách spisovatele Terryho Prachetta – kde jsou bohové živeni vírou svých uctívačů a umírají v okamžiku, kdy víra dochází, ale také v samotném Písmu, kde je životaschopnost pohanských Baalů krmena krví a obřady jejich oddaných následovníků.
Je to tedy s Hospodinem stejné? Je i on jenom lidmi živenou, na lidech závislou projekcí? Nezmizí Bůh, když na něj přestaneme věřit, připomínat ho, obracet se k němu?
S naším dnešním textem docházíme k zásadnímu obratu. Po všem tom intimním a šeptavém mluvení tady najednou přichází slovo nadměrné velikosti. Opravdové XXL náboženské mluvy. Bůh je „všemohoucí“.
Tak se, v osobním rozhovoru, v drobném a konkrétním setkání představuje Hospodin starci Abramovi.
Představa o Boží všemohoucnosti ke křesťanství neodmyslitelně patří. Není vnímána jen jako Boží charakteristika, ale přímo jako jedno z Božích jmen. Není to ale přitom s tou všemohoucností zas tak samozřejmé, jak bychom možná čekali. V samotné Bibli není slovo Všemohoucí zdaleka používáno tak často, jako jiné přívlastky či opisy Boha. Když prozkoumáme jeho výskyt, zjistíme zajímavou věc. Nejčastěji se objevuje v knize Genesis a v Janově Zjevení. Na začátku a na konci Písma. Na začátku a na konci času. Skoro to vypadá, jako kdyby člověk musel poodstoupit do dostatečné vzdálenosti, aby vůbec mohl zahlédnout, zatušit Boha v jeho velikosti. Tam – na počátku a na konci – tam se Boží všemoc rýsuje jako něco možného. Zahrnuje v sobě nevystižitelná tajemství stvoření a mytického pravěku a nepředstavitelná zaslíbení konce času. Jenže tady, na místě na kterém teď stojíme, uprostřed našeho života, uprostřed dějin, jako by nám Boží všemohoucnost trochu unikala. Jako by byla překryta či zpochybněna událostmi, do kterých jsme vpletení, které ji najednou zdánlivě přesahují svým významem a popírají svou bezbožnou podobou.
„Uvnitř“ dějin je Boží všemoc zkrátka kamenem úrazu. Jakýpak všemohoucí Bůh, když se musíme dívat na všechny ty doklady propastné hrůzy a zla? Tohle buďto musí být omyl, nebo snad výsměch všem, kdo doufali v Boží pomoc a nedočkali se… Zase nás to nutí k otázkám. Není vyznání o Boží všemohoucnosti, tolik oblíbené ve scholastické teologii, tolik opěvované a zdůrazňované v charismatických chválách, ve skutečnosti zastaralým a přežitým artiklem? Není potřeba dnes, po celém tom šílenství dvacátého století, přemýšlet a mluvit o Bohu jinak. Není intimní rozměr osobní víry přiměřenější, než silácké řeči o vše-moci?
Přece ale to slovo – „Všemohoucí“ – nesmí a nemůže z našeho slovníku zmizet. Už proto ne, že Písmo právě takto o Bohu mluví. Zahoďme na chvíli úvahy o tom, proč Bůh v určitých situacích nejedná, nebo alespoň nejedná tak, jak to čekáme, tedy zjevně, viditelně, a především místo nás samých. Nechme na okamžik stranou filosofování o tom, jestli ve své všemohoucnosti může Bůh popřít i svou lásku, nebo nemůže – a jestli to pak ještě je všemohoucnost. To jsou slepé uličky.
To, že je Bůh všemohoucí, znamená přece ještě něco jiného. Možná především něco jiného. Ukazuje to, že ten, se kterým jsme se setkali v našem drobném životním příběhu uprostřed dějin, je zároveň Alfa a Omega. Počátek a konec. Že není jen naší niternou zkušeností, ale také obloukem svírajícím celý svět do jediného celku. Že není jen tichým hlasem v našem modlitebním pokojíku, ale také Pánem všech pánů, Králem všech králů. Slovem na počátku a Slovem na konci.
To zvláštní spojení – Otec Všemohoucí, je vlastně docela podobné jinému, nám důvěrně známému sousloví – Ježíš Kristus. Ježíš, muž z Nazareta, známý svým sousedům a příbuzným, žijící na malém prostoru a v krátkém čase - tento Ježíš je Kristus. Boží Pomazaný. Spasitel – zachránce člověka, vládce stvoření, pantokrator. Tato Kristovská velikost ale není postižitelná z jiného místa, než právě a jedině z lidské postavy Ježíše z Nazareta.
Stejné je to i s Otcem Všemohoucím. K vše-přesahujícímu a vše-mocnému Bohu počátku a konce nelze vposledku přijít odjinud, než skrze intimní synovsko-otcovský vztah. Skrze drobnokresbu našeho životního setkání a příběhu.
Přesně takto – v drobnokresbě konkrétního příběhu, se s Všemohoucím Bohem setkává i Abram. A nám stačí ten jediný verš z knihy Genesis, abychom pochopili, co všechno takové setkání s Všemohoucím obnáší. Co v sobě zahrnuje. Především vidíme, že je to setkání povolávající člověka k akci. Jen to domysleme – ten Všemohoucí – všudypřítomný – čili rozprostraněný a rozčasený Bůh chce něco po nás, po mně – bolestivě a uboze dočasném a doprostorném člověku. A co že to chce?
„…choď stále přede mnou, buď bezúhonný!“ Navykli jsme si už myslet a mluvit o lidském následování. O lidském chození „za Bohem“ – za sloupem ohnivým a oblakovým – za Ježíšem, předcházejícím učedníky do hrobu a vzkříšení. Dnešní verš nám ale ukazuje i druhou stranu chození s Bohem. Abram je zavázán k tomu, aby chodil „před“ – a to neznamená jen před jeho tváří – před Božím oživujícím a zároveň umrtvujícím pohledem – před a pod Božím soudem… Znamená to také skutečně a doslova „před“. Čili v nezajištěném prostoru, kde Boha nevidět, kde je člověk vystaven celému tomu hrozivému riziku bloudění a samoty. V prostoru a čase, kde Hospodin Všemohoucí ještě, nebo už, nebo právě teď není.
Chodit před Bohem, to znamená chodit v dějinách, v riskantní lidské situaci jako zvěd vyslaný napřed.
Nepřekvapí nás, že k tomu je zapotřebí bezúhonnosti. Vždyť bez navigace je tak snadné uhnout z cesty. Dojít úhony, když ztratíme důvěru v Boha, který potichu kráčí někde za námi. Když propadneme pochybám o jeho vše-moci, všudy-přítomnosti, lásce a milosti.
Milé sestry a bratři,
to dnešní slovo není jen pro Abrama. Je pro nás: "Já jsem Bůh Všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!“