...vystoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího......
14. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 9. 9. 2012 Žalm 123
„Pozvedám své oči k Tobě, jenž v nebesích trůníš. Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje. Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi! Dosyta jsme zakusili pohrdání. Naše duše už dosyta zakusila posměchu sebejistých a pohrdání pyšných.“
Milé sestry a bratři,
V písničce Tomáše Najbrta jsme právě zpívali: „Modré nebe, slunce zář. Pánu patří díky…“ Můžeme ale opravdu říct něco podobného při čtení našeho dnešního textu? Jasné modré nebe, prosvětlené sluncem, to je krása – to je porozumění a vidění. Zároveň ale těžko zakrýt, že Biblická nebesa jsou pro nás cokoliv, jen ne jasná. Naopak, je v tom veliká nejasnost, co si vlastně máme představit pod výrokem, že „Hospodin trůní v nebesích“. Hodně se toho v Písmu, v písních, v křesťanských řečech říká o nebi. A nápadně často jsou to představy navzájem neslučitelné, přímo protichůdné. Byli už i teologové, a nebyli to žádní hlupáci, kteří navrhovali nebesa přímo vypustit z repertoáru naší víry, jako něco příliš temného, příliš minulého a mytologického.
Takové škrtání v Bibli není náš styl. Co tedy ale můžeme o Biblickém nebi s jistotou říct? Myslím, že aspoň jedno je snad zřejmé a jasné – že nebesa, o kterých se tady mluví, nejsou nám známá nebesa stvořeného prostoru. I my ve své víře a naději pozvedáme své oči k nebesům, ale přece tušíme a víme, že to není to místo, které zachytíme zrakem nebo astronomickým dalekohledem. Nebesa, o kterých mluví náš žalm, nejsou stratosféra, není to ten postupně řídnoucí luft nad naší hlavou.
Nebesa, ta mnohem spíš nějak souvisí s Bohem samotným. On je nejen ten neviditelný, spravedlivý, všemohoucí a milosrdný, ale také nebeský. A tak vždy když mluvíme o nebesích, mluvíme současně také o Bohu. Velký kritik náboženství, německý filosof Ludwig Feuerbach celkem trefně rozpoznal tuto propojenost nebes a Boha, když napsal: „Nebe je klíč k nejniternějším tajemstvím náboženství… Jak si člověk myslí své nebe, tak si myslí svého boha… “
Jenže o Bohu se dá myslet a mluvit i nepravdivě. Dokonce asi mnohem snadněji, než pravdivě. A proto i nebesa, a to i tehdy, když jsou důkladně vyfutrovaná biblickými citáty, mohou být nepravdivá.
Jak taková nepravdivá - prolhaná nebesa vypadají?
V prvé řadě jsou to nebesa, do kterých se dá uprchnout před bolestí, odpovědností, před vlastním životem. Ano, občas pozvedáme své oči k nebi, abychom snad neviděli a nemuseli vidět, co všechno je tady na zemi, v naší bezprostřední blízkosti tíživé, neradostné a náročné. Snadnější je vystrčit těžiště své existence do duchovního světa nebes, než se potýkat s váhou svého života. Někdo v únavě a strachu ze života pije, bere drogy, někdo utíká k televizi, a jiný zase do nebíčka. Ano, v epištole Filipenským skutečně čteme, že naše občanství je v nebesích. Patříme Bohu. Tam je cíl naší cesty, tam směřujeme. Tomuto cíli ale předchází putování. Předchází mu dospělost víry uprostřed světa. Zdánlivě mystické a hluboké obracení se k nebi je často jenom neochotou vydat se na cestu. Strachem z cesty. A takové nebe je lež.
Ještě horší lež je pak nebe, které má zavřít pusu všem, kdo hladoví po spravedlnosti a právu. Hlavně neusilovat o nápravu, nebojovat proti nespravedlnosti a útlaku – vždyť v nebi, tam všechno bude napraveno, tam už nebude utrpení. Je potřeba všechno přetrpět, počkat si, protože tady se zlem nedá nic dělat. To je lež, díky které se křesťané často vyvlékali ze své odpovědnosti za společnost, často legitimizovali zlo a tak se na něm nakonec podíleli. Kázat trpícím a pronásledovaným o nebi a nehnout při tom prstem – to je lež.
V neposlední řadě jsou pak prolhaná i ta nebesa, která si vykreslujeme jako odměnu pro věrné a poslušné. Je to sladké, rozdělit si přehledně svět na ty, kteří si budou jednou užívat komfort a dobrodiní jakési křesťanské Valhally, a na ty druhé, pro které zbývá jenom soucit nebo škodolibost. I v tomto případě bývají oporou této lži některá biblická místa. Texty, které apelují na změnu lidského života, na obrácení a nápravu. Takové pravdivé slovo se ale stává podvodem, když ho obrátíme proti druhým, a když si s jeho pomocí chceme zpřehlednit složitý svět, ve kterém žijeme.
Když je ale tolik různých falešných nebes, jaká nebesa jsou tedy pravdivá? O jakých nebesích můžeme vůbec mluvit a přemýšlet?
Teolog Gerhard Ebeling obrací směr Feuerbachova uvažování, když říká: „Bůh není tam, kde je nebe, nýbrž kde je Bůh, tam je nebe.“ Čili – Bůh není jen zhmotněním našich nebes, naší touhy, naší naděje, ale naopak nebesa jsou a musí být taková, jako je živý a skutečný Bůh. Od toho musíme začít a takto musíme chápat slova našeho žalmu. Jestli chceme vědět, jaká jsou nebesa, musíme se ptát a hledat, jaký je nebeský Otec Hospodin.
Pravdivé nebe – to je Boží nadhled. Vyznání, že Bůh nestraní nikomu – není zamotaný do spleti lidských zájmů, a že také nikdo nemizí jeho záchrannému pohledu, nikdo se mu neztratí.
Pravdivé nebe – to je také Boží svrchovanost. Potvrzení a zdůraznění toho, že Bohem nelze manipulovat, ovládat jej, zneužívat pro lidské cíle. Že je a zůstává nad všemi pány světa. Nikdo se nemůže chlubit tím, že má k Bohu blíž než ostatní – dokonce ani my ne. Před nebeským Bohem všichni, i ti nejmocnější, stojíme jako služebníci a služebnice.
Vzhlížet k pravdivému nebi, to znamená, přesně jako autor našeho žalmu, nespokojit se s bídným stavem tohoto světa, s posměchem sebejistých a s pohrdáním pyšných. To proto, že tehdy, když se díváme k nebi, poznáváme, jaký má svět být, a uvědomujeme si také, kde všude ještě takový není. Tím pohledem upřeným k nebi si kalibrujeme svou citlivost pro spravedlnost a pokojnost – učíme se nebýt lhostejní a rezignovaní. Tak, jako se plavoucí člověk musí vynářet nad hladinu, aby se nadechl, tak i my musíme pozvedat oči k nebi, abychom se neutopili a neudusili ve světě, neztratili orientaci, nezakrněli…
123 žalm ukazuje, že pozvednutí očí k nebi není útěkem ze světa, ale voláním po změně. Smiluj se nad námi! Buď už konečně vůle Tvá – jako v nebi, tak i na zemi. O to prosíme a to vyhlížíme, aby se Boží milosrdenství, spravedlnost a pravdivost prosadila ve všech regionech stvoření. A tomu jsme najednou, povzbuzení nebesy, také ochotní dát se k dispozici. Bojovat za to, budovat a podporovat to.
To je, sestry a bratři, pravda nebes. Nebesa, ve kterých trůní Hospodin a ve kterých sedí Ježíš Kristus po jeho pravici, jsou naší nadějí, že svět není jenom dvojrozměrné bludiště. Že nespravedlnost a arogance nebudou mít poslední slovo. A že plochost našeho života smí být uzdravována netušenou výškou a hloubkou.