Apokalypsa a 11. září
12. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 11. 9. 2011 Marek 13
Milé sestry a bratři,
přesně před deseti lety se ve Spojených státech odehrála událost, která změnila nejenom život tisícům lidí, ale také výrazně zasáhla do moderních dějin. Militantní islámská teroristická skupina při svém útoku na několik cílů ve Spojených státech zabila tři tisíce lidí – mezi nimi také mnoho věřících muslimů. Až do tohoto dne mohla Západní společnost prožívat pocity relativního bezpečí a klidu. 11. září 2001 ale definitivně tyto iluze zničilo. Útok muslimských radikálů vyvolal pochopitelně úvahy o možném soužití Západní společnosti a Islámu. Jsou tyto dva koncepty skutečnosti natolik kompatibilní, aby mohli pokojně žít vedle sebe? Takové úvahy se nikdy neobejdou bez zjednodušování a zkreslení. Jedno je dnes už ale jisté: představa o pokojné a mírumilovné Západní společnosti a o agresivním Islámu je jenom falešné schéma. Víc než jasně se to ukázalo v čase letošního léta, kdy pozornost celého světa přitáhl nový teroristický útok – tentokrát v Norsku. V prvních minutách, kdy ještě nebylo jasné, co se vlastně přihodilo, automaticky padlo podezření na muslimské radikály – jedna skupina se dokonce hned k tomuto útoku přihlásila. Brzy se ale ukázalo, že skutečnost byla jiná. Tím, kdo vraždil, byl mladý muž, běloch, pasivní člen Luterské církve a vyznavač čehosi, co on sám označil za „kulturní křesťanství“, čili víru, která se obejde bez Krista, ale zakládá se na přesvědčení o významu křesťanských etických hodnot, kultury a historie.
Tak, jako 11. září rozmetalo iluze o bezpečnosti a klidu, tak by měl případ norského teroristy rozmetat nepravdivé iluze o jednobarevnosti násilí. Každá náboženská ideologie, a je docela jedno, ke kterému ze světových náboženství se hlásí, plodí agresivitu, která jenom čeká, kdy se naplno projeví. Touha vyčistit svět od špíny a zla – touha nahradit Boží spravedlnost lidskou čistkou je totiž obecně lidskou touhou a součástí naší hříšné situace.
Paradoxem je, že se tyto touhy v minulosti i současnosti často opíraly o texty biblické apokalyptiky. Obraz světa, který se v křeči posledního soudu trhá na kusy a štěpí na zavrženou část a zachráněné vyvolené, ten vždy dráždil představivost fundamentalistů ze všech možných táborů. Někteří se spokojí s fantazírováním o tom, jak Ježíš ve chvíli svého druhého příchodu přivine na svou hruď všechny spořádané, zdravé a dobře oblečené heterosexuály, zatímco zbytek světa shoří v plamenech, jiní se ale rozhodnou, že je potřeba obrazy biblické apokalypsy aktivně přivolat a vytvořit - proměnit v realitu.
Skutečně ale biblická apokalypsa ukazuje a vede čtenáře tímto směrem?
Text, který jsme dnes četli, také spadá do kategorie apokalyptických textů. A my, díky tomu, že už jsme s evangelistou Markem strávili celkem dlouhý čas, můžeme pozorovat, jak neobvykle a nově najednou jeho slova znějí. Zřetelně cítíme, že tady se ocitáme na půdě docela jiného žánru – že předzvěst budoucích bolestí světa se odlišuje od všeho ostatního, co až doposud Marek psal. Jsou to temné a děsivé obrazy, které mají vykreslit naši budoucnost – války, katastrofy, boje národů, taková soužení, jaká prý nebyla od počátku světa…
Všimněme si dobře ten kontrast. Až doposud se přece evangelium zaměřovalo na každý drobný detail. Na jednotlivce, kteří trpěli nějakou nemocí, na jednotlivce posedlé zlým duchem a vyloučené ze společenství. Až doposud nám Ježíš ukazoval, jak moc záleží na každém, byť i sebenepatrnějším člověku, jak důležitý je každý individuální příběh. A najednou se před námi otevírá obraz, ve kterém už jednotlivec, zdá se, nemá žádný význam. Celé národy se propadají do pekel, na těhotné a kojící ženy čekají jakési nevyřčené hrůzy.
To je přece skutečně tolik příznačné pro všechny fanatiky a teroristy světa, že osud jednotlivce, jeho důstojnost a život jim zmizí za obřím, nadlidským měřítkem jejich ideologických plánů a záměrů.
Ano, na první pohled skutečně můžeme Markovu apokalypsu číst jako takovou děsivou a temně nelidskou zprávu. Ale opravdu jenom na první pohled. Vždyť když se na tento zvláštní text podíváme pozorněji, vidíme, že rozhodně nemá být výzvou k šílenství a běsnění. Ani nesměřuje k tomu, aby nám nahnal strach a fobii z budoucnosti.
Právě naopak. Všechny blouznivce, kteří chtějí vykonávat Boží soud sami, tento text nekompromisně usvědčuje z podvodu. „Mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: Já jsem to. A svedou mnohé.“ Ano, mnozí se budou povyšovat za jednající ruku Boží, a už se tak dělo a děje. Mnozí budou sebejistě prohlašovat, že právě je si Bůh vyvolil k tomu, aby očistili svět, aby probrali lidskou setbu a oddělili svými věroučnými rozkazy, zbraněmi a koncentráky zrno od plev. Mnozí budou ve jménu Boha a tradičních hodnot třídit lidi na dobré a špatné, na hodnotné a bezcenné, na svaté a hříšné.
A ano, nelze ani zapřít, že tihle falešní proroci provedou věci, které mohou bolestivě zasáhnout i do našich životů. Třeba ne hned tím, že nás zasáhne nějaká letící kulka nebo výbuch. Možná jen tím, že se budou pokoušet nasadit nám ohlávku svých pravd, vydávaných za pravdy Boží, biblické, či kdoví jaké ještě. Tím, že nás budou okrádat o naši svobodu. Ježíš nás na tuto hrozbu připravuje a my už víme, že nemluví do větru. Ale zároveň hned nezapomene dodat: Nelekejte se a nepropadejte beznaději ani tehdy, když Vás budou vydávat soudům, vyslýchat a vláčet před různé církevní i státní papaláše. Nebojte se toho. I v takovémhle světě, ve světě zblázněném, krutém a nebezpečném stále platí, že Hospodin přece jen nezapomíná na žádného jednotlivého člověka. „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ Falešní proroci se sice budou snažit a snaží vyvolat dojem, že člověk už nic neznamená, není a nebude to ale pravda.
Ne, Ježíšova apokalypsa, to není žádný horror, ale slova, která nám mají a mohou dodat odvahu, stejně jako kdysi dodávala odvahu našim předkům ve víře. To je to hlavní poselství ukryté v závěru našeho dnešního textu: „Bděte, aby vás Pán nezastihl spící!“ Co taková bdělost obnáší? Jak má vypadat? Není to žádné stavění bunkrů a nakupování zásob. Tohle si můžeme odpustit. Bdělost, kterou potřebujeme, to je: neskočit žádným falešným prorokům na lep, ani se jimi nenechat zahnat do kouta. Nezapomenout na Ježíšův příběh, na jeho slova a činy. Nezapomenout, že každý člověk má svou hodnotu a nikdy se nemůže proměnit v pouhé číslo, v pouhý materiál. Bdít v zrajícím čase naší současnosti, to znamená nevzdat se naděje, nepropadnout skepsi, nenechat si nakukat žádné fundamentalistické bludy a zachovat věrnost evangeliu. O to usilujme.
Hospodine,
každý den se kolem nás dějí věci, které nám nahánějí strach, berou radost ze života a podkopávají naši důvěru. Děkujeme Ti za to, že i do těch nejtěžších momentů svítí světlo Tvé naděje, kterého se smíme přidržet.
Amen