Cesta za Kristem
Vzkříšení
Páně, Na Topolce, 23.3.2008 Marek 16,1-8
Milé sestry a bratři,
nastala Velikonoční neděle. V průběhu celé
předvelikonoční doby se k tomuto okamžiku upínáme, na něj očekáváme. A
ostatně není příliš divu. Čím více se prohlubuje postní doba, tím je tematika
pašijního příběhu tíživější a bolestnější. Nemluvíme a nepřemýšlíme přece o
věcech příjemných. Právě naopak: Ježíšova slova o nevyhnutelnosti utrpení,
loučení s učedníky, vypjaté okamžiky modlitby v Getsemane a následně
Ježíšovo zatčení, odsouzení, mučení a smrt na kříži. S každým dalším
okamžikem je ten příběh truchlivější a dojemnější.
Před dvěma dny – na Velký pátek, jsem si zase uvědomil, jak
se nás dokáže to pašijní dusno opakovaně dotknout.
Není proto vůbec překvapující, že zpráva nedělního rána je
pro nás skutečným vysvobozením, skutečnou radostí, po dlouhotrvající temnotě. A
tato radost bývá obvykle patrná na podobě nedělních bohoslužeb, na atmosféře ve
shromáždění. Nastává úleva.
Jenže když se díváme do novozákonních zpráv o nedělním ránu,
musíme si uvědomit, že jejich vnitřní tempo je pozvolnější. Rozhodně se tady
nesetkáváme s představou jakési jednoznačné, vítězoslavné a bujaré oslavy Kristova
vzkříšení. Nedělní ráno začíná rozpačitě a s ostychem.
Hlavním motivem této zprávy je u všech evangelistů cesta
k hrobu – cesta za zmrtvýchvstalým Kristem. Není to žádný radostný běh –
právě naopak. A myslím, že je důležité, abychom věnovali náležitou pozornost
právě průběhu této cesty – jejím zvláštnostem a obtížím. Svým způsobem nám
totiž naznačuje, kudy a jak vede také ta naše cesta ke Kristu.
Evangelista Marek, z jehož podání jsme před chvílí
četli, popisuje cestu tří žen – Marie matky Jakuba, Marie Magdalské a Salome.
Jsou to právě ty ženy, které – jak jsme slyšeli v pátek – stály pod křížem
a z povzdálí se dívaly na Ježíšovo utrpení a smrt. Při čtení Nového zákona
rozpoznáváme, že postavení žen v Ježíšově přítomnosti nebylo druhořadé.
Nebyla to jistě jen jakási servisní četa pro slavné a důležité mužské učedníky.
Ženy sami náležely k tomu nejbližšímu učednickému okruhu. Proto také není
nadnesené, když říkáme, že zmíněné tři ženy truchlily nad Ježíšem nejen jako
nad ztraceným přítelem, ale také jako nad svým učitelem, mistrem a Pánem.
Jistě by rády hned po Ježíšově smrti strávily co nejvíce
času v jeho blízkosti. Jistě by mu rády a ochotně sloužily i v takové
temné chvíli. V jejich cestě za Ježíšem ale stálo několik významných a
nepřekonatelných překážek.
Hned první v řadě mezi těmito překážkami bylo
ustanovení Zákona. Četli jsme, že večer na Velký pátek musela být odstraněna
všechna těla z křížů. Byl to přeci předvečer svátku, předvečer soboty. A
tuto sváteční atmosféru nesměl narušit pohled na utrpení a smrt. V sobotu
se pak život celého Jeruzaléma zastavil. Platila přísná zápověď jakékoli práce.
I kdyby ženy sebevíce toužily navštívit svého Pána, nebylo to možné. Vždyť by
nebylo ani kde nakoupit vonné masti k pomazání těla.
Bílá sobota tak získala zvláštní charakter nuceného ticha,
nuceného vyčkávání. Když si vzpomeneme jak Ježíš ze své lásky přestupoval
příkaz sobotního klidu, můžeme v tom pocítit také určitý náznak ironie.
Snad ještě za Ježíšova života se mohlo učedníkům zdát, že láska je silnější než
zákony a předepsané příkazy. Teď je ale Ježíš mrtvý a všechno se už vrátilo do
svých starých kolejí. Iluze se rozplynula. Není už, kdo by narušoval pořádek.
Ženy tedy musely přijmout tuto první překážku na cestě za
Kristem – překážku čekání. Hned jak to bylo možné – časně z rána, sotva
vyšlo slunce - se vydaly k hrobu. Ale Marek nám opět naznačuje, že to asi
nebyla radostná cesta. Stačí se podívat na náznak rozhovoru, který spolu ženy
vedly: Říkaly si mezi sebou: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?"
Ano, to byla přece ta
další překážka, která stála v cestě. Hrob byl zapečetěn, uzavřen velikým
kamenem. Na jeho odvalení by síla žen nestačila. Tak se už v této chvíli
zdálo, že je to vlastně cesta marná a zbytečná. Ke Kristu se přece nakonec
přeci jen nemohou dostat. Ženy sice stále jdou, ale mnoho naděje v tom
jejich putování není.
Při pohledu na ten veliký kámen nás může napadat množství
biblických asociací. Stejný kámen přece uzavíral také Lazarův hrob a stejný
velký kámen uzamkl Daniele v jámě lvové. Kámen – to je v Písmu vždy
něco trvalého, nepohnutelného, nezvratného. Na kamenných deskách je vepsán Boží
zákon. A vztyčené kameny také sloužily k oslavě Hospodina i různých
božstev.
A to je vlastně ta třetí – největší a definitivní překážka
na cestě ke Kristu:
Kámen, který uzavírá hrob Ježíše Krista je totiž vlastně
také takovou oslavou božstva – toho největšího a nejstrašnějšího božstva
v celém panteonu – boha smrti a zániku. Kámen na dveřích Kristova hrobu –
to je svatyně smrti. Zpráva o definitivním vítězství smrti.
Evangelista Marek k nám mluví realisticky a poctivě.
Jeho záměrem není probouzet naše náboženské endorfiny, vzbuzovat patetické
emoce, tlačit na city. Nesnaží se nám prodat to velikonoční putování za živým
Kristem v růžovém balení. Stejné překážky, na které narazily tři Ježíšovy
učednice, čekají na každého, kdo se na tuto cestu vydá. Dlouhé čekání, Bílé
soboty, bílé týdny a měsíce – tak bílé, jako papír nepopsaný sebemenší dobrou
zprávou. Nepohnutelné, zdánlivě definitivní balvany. Božstva zmaru a smrti. Kdo
se tomuto chce vyhnout, ať raději rovnou zůstane doma, ať si raději
v neděli přispí a nikam nechodí.
Bez toho všeho je ale zpráva o Vzkříšení neúplná. Sobota
musela nastat, aby bylo skutečně dokonáno, aby skončil týden, aby skončil celý
jeden věk a mohl nastat čas nový. Kámen musel být vztyčen, aby mohl být – ne
zvenku, ale zevnitř – odvalen.
Toto je skutečný konec Markova evangelia – zpráva o tom, že
překážky na cestě ke Kristu jsou odstraněny. Ne našimi silami, ale z Boží
vůle a z jeho rozhodnutí. Že setkání s živým – vzkříšeným Kristem je
možné. Nikoli snadné, laciné a bezbolestné, ale možné. Dnes jsme voláni
k tomu, abychom této zprávě s bázní a chvěním uvěřili.
Pane Ježíši Kriste,
skláníme se před tajemstvím Tvého vzkříšení. Chceme se vydat
na cestu za Tebou. Nemáme a nehledáme už žádné záruky a žádné jistoty. Hledáme
Tebe – živého, vzkříšeného, panujícího nad smrtí, nad námi i nad světem. Na
Tebe jediného spoléháme. Buď tobě sláva na věky věků. Amen