Jdi na obsah Jdi na menu

Herodiadina dcera

1. 2. 2017

Mt 14,1—12

Na Herodovy narozeniny však dcera té Herodiady tančila uprostřed hostů. Zalíbila se Herodovi, a on jí přísahou slíbil dát, o cokoli požádá. A ona, navedena svou matkou, řekla: "Dej mi sem přinést na míse hlavu Jana Křtitele." (Mt 14,6—8)

 

Kázání:

Možná se vám při čtení tohoto oddílu vybavily různé obrazy zpodobňující ten hrůzostrašný okamžik, kdy dcera Herodiady dostává, čeho si žádala a co jí její nynější „otec“ Herodes Antipas byl přislíbil. Nejčastěji bývá vyobrazena právě jen osamělá krásná dívka, oblečená v taneční róbě, s mísou v rukou, a s těžko popsatelným výrazem ve tváři – v té živé tváři… Postav, které jsou v tomto dramatu zapleteny, je ovšem víc.

Tak předně Herodes Antipas – syn Heroda Velikého, který usiloval o život malému Ježíšovi – tak jsme to četli u Matouše v příběhu narození. Příběh dnešní známe také z Markova evangelia, kde je vyprávěn daleko obšírněji. Tato obě podání se shodují s Josefem Flaviem, který o tragickém konci Jana Křtitele referuje též. Matouš položil důraz na Herodovy obavy z Janova vlivu mezi zástupy. Měl strach zčásti jistě oprávněný a zčásti také jistě iracionálně přiživený, že Jan strhne masy k násilnému odporu vůči římské moci, kterou právě Antipas zastupoval. Přesně řečeno Herodes Antipas nebyl král, ale něco jako čtvrteční král – tetrarcha vládnoucí nad Galilejí a Pereou, sídlil v městě Seforis. Jeho rod byl podroben jedním z židovských makabejských vladařů (125 př.Kr.) a tak více než sto let již trvalo jejich formálně přijaté a pojaté židovství.

Jak moc Antipas respektoval přikázání Písma vidíme z detailů příběhu. Marek vše líčí o něco přehledněji, ale také zde u Matouše chápeme, že Herodes si uzurpoval manželku svého bratra a dle židovské tradice se tak provinil cizoložstvím. Oslavoval vlastní narozeniny, což byl zvyk spíše helenistický. Dceru své nově nabyté manželky Herodiady, vcelku nepochopitelně nechal tančit vprostřed společnosti, ačkoli taková role zdaleka nepříslušela vladařské dceři, ale spíše – opisem řečeno – pověřené dvorní dámě. Navíc je jejím tancem tak unešen, že jí slíbí – ba přísahá – splnit cokoli si bude přát.

Pak je tu Herodias, kterou Herodes přebral svému bratrovi. U Marka je vylíčena obšírněji, mluví se o její zlobě a záměru zabít Jana Křtitele. U Matouše je vylíčena stručněji, ale zato zákeřněji. Tajně totiž předem inscenuje celou událost během oslavy tak, aby její dcera tančila. Počítá s tím, že okouzlí jejího partnera – už manžela (?) – a že ten jí neodepře splnit jakékoli přání. Intrikami se tak chce zbavit Jana, který veřejně odsoudil postup jejího současného partnera. Z toho vyrozumíváme, že se této současné situaci vůbec nebrání. Naopak se jí snaží všemožně udržet. Přece jen být manželkou vládci nad Galileou a Pereou je lepší než nějakému Filipu, který nevládne dohromady ničemu. A zneužít přitom dovednost, poslušnost a koneckonců nevinnost své dcery jí nečiní žádný problém.

         A tu jsme právě u její dcery. Je zajímavé, že nikde v evangeliích nenacházíme zmíněné její jméno. A přitom právě ony slavné obrazy i divadelní hry téměř vždy nesou jméno Salome. Do tradice jej uvedl zmíněný dějězpytec Josefus Flavius. Tato dívenka je jistě pozoruhodnou postavou tohoto dramatu. Stává se nástrojem pomsty své matky. Pečlivě matkou zkonstruovaný plán jak Heroda donutit, aby se nikoli vlastní vinou zbavil Jana Křtitele, zatahuje ještě nedospělou dívku do víru lidské podlosti a zkaženosti. Měla na výběr? Mohla se vzepřít – řekli bychom – a ještě před oslavou utéct ke svému otci, Filipovi. Jenže to neudělala. Těžko říci jestli jí opravdu došlo, že to vše povede ke zcela reálné smrti člověka. Něco jiného je věc ve fantazii plánovat a pak čelit tvrdým a nevratným důsledkům svých přání a rozhodnutí. Přát si useknutou hlavu na podnose je opravdu přání velmi protřelé – spíše zvrhlé – mysli. Ve chvíli, kdy jí byl podnos donesen, jistě litovala, že si nemohla přát něco, co by jí opravdu potěšilo. Nové taneční šaty třeba. Možná svou nevoli dala najevo jen tím nenápadným gestem, že mísu s hlavou hned – a asi také před zraky všech – odnesla své matce. Ta se z ní mohla radovat…

        Jan Křtitel doplatil na svou nesmlouvavost. Veřejně a tvrdě vládce kritizoval. Neexistuje, abys jí měl! Nelze, není dovoleno, nesluší se, abys ji měl – za ženu doplníme si. Jan bez kompromisu požadoval pokání. Křtil na vyznání hříchu a hrozil přísným soudem všem. Nemyslete si, že můžete říkat, náš otec je Abraham. Neste ovoce, které ukazuje, že činíte pokání! Strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Tato vize byla natolik v rozporu s provozem kolem vládce Galileje, že bylo jen otázkou času, kdy Jan narazí. Když je uvězněn, je si toho vědom a posílá své blízké za Ježíšem, aby zjistil, zda má jeho věc pokračování. Takové jaké sám ohlašoval. Ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. A jeho učedníci slyší a vidí Ježíšovo uzdravování a zvěstování evangelia. Jan tak splnil svůj úkol. Při svém působení nepolevil. A jako více proroků z Izraele odplatou mu byla smrt. Jan je tak jasným předobrazem Ježíšových pašijí. V tomto obrazu vidíme odlesky Velikonočních událostí. A že by zrovna hrály jásavými barvami, to se říci nedá. Bůh sám ale zhodnocuje, kam které jednání vede, k čemu kdo svým životem ukazuje. V tom Jan Křtitel jistě obstál a na onom soudu zřejmě obstojí.

         Nakonec je tu Ježíš. Za ním míří osiřelí Janovi učedníci. On je ta cesta z utrpení. U něj tak mnohé zástupy nacházejí způsob jak se vyrovnat s nespravedlností světa. Všechno obtěžkání lidskou vinou on vzal na sebe a pronesl tolikerým ponížením, marginalizací, ano: smrtí! A Bůh v této jeho obětavosti našel zalíbení a Ježíše docenil a obdařil jej překypujícím významem pro všechny věky. Bůh jej vzkřísil a skrze Krista Ježíše toho vzkříšeného má každý otevřenou přímou cestu k Bohu Hospodinu.

         Správně se Herodes obával, kam to Ježíšovo působení povede. Mechanismy moci jsou vždy v ohrožení bude-li třeba jen vyřčeno na čem ve skutečnosti stojí a čím neoprávněně zacházejí. Bude-li pravdivě pojmenována jejich nenasytnost a ochota zneužívat další lidi k vlastním sobeckým cílům, začnou se podlamovat a hroutit. Herodes vycítil, že každou samozvanou nebo pyšnou lidskou moc demaskuje a ohrožuje království nebeské, které nám spěje vstříc. Ono přináší Kristovo osvobození, záchranu a proměnu. Naději na život z Božího milosrdenství.

 

Přátelé, sestry a bratři, tak i když vidíme, že lidé jsou schopní k prosazení svých cílů použít kdeco a kdekoho, jasně vnímáme, že Bůh nás skrze Krista volá k jinému zaměření a jiné odpovědnosti. Nemusíme se tedy bát soudů lidí, ale vždy je nám třeba vyhlížet to nebesky královské, které k nám spěchá naproti a zve nás, vítá nás a pobízí k věrnému svědectví Kristovu vzkříšení i kříži.

 

29. ledna 2017, Na Topolce, Jan Koukal