Hora Sinaj
Septuagesimae, Na Topolce, 8.2.2009 Exodus 19. kapitola
Milé sestry a bratři,
minulý týden jsme započali cyklus kázání, ve kterých se budeme soustředit na význam několika různých biblických hor. Putování jsme příhodně začali na hoře Ararat – místě nového počátku stvoření. Noe a jeho potomci i všechna zvěř, která v arše přežila potopu, ti všichni se rozkutáleli do nížiny světa, aby tam – v obyčejné každodenní přízemnosti, opět zaplnili světa-prostor životem.
Hospodin ale na člověka docela nezanevřel. Lidské chození se už sice od potopy nikdy neodehrávalo v Hospodinově bezprostřední blízkosti, vztah mezi Bohem a člověkem ale zůstal zachován. Hospodin sestupoval k lidem, aby k nim mluvil a volal je. V devatenácté kapitole knihy Exodus se o jednom z těchto setkání píše.
Od Noeho doby uplynulo mnoho času. Lidé se opět rozmnožili a rozvětvili do nepřehledné změti pronárodů. A uprostřed všech těch různých skupin se vine také příběh nenápadného a přece velmi důležitého kočovného nárůdku. Izraele. Ve zlých dobách se izraelité ze své vlastní vůle rozhodli přebývat v bezpečném stínu velké egyptské říše. Mělo to své výhody. Nemuseli trpět hladem, nebyli v ohrožení od různých nepřátel. Jenže to spoléhání se na silné egypťany se jim nevyplatilo. Z hostů se stali otroci, z hostitelů otrokáři. Až teprve s Hospodinovou pomocí a pod Mojžíšovým velením se izraelitům podařilo z Egyptského otroctví uprchnout.
V dnešním textu je pak zastihujeme v okamžiku, kdy se po třech měsících na cestě zastavili. Útěk se má změnit v putování.
A jakoby v očekávání dalšího Božího sestoupení, utábořili se v údolí na úpatí hory. Dodnes se vede mnoho sporů, která z hor Sinajského pohoří to vlastně byla. V Bibli nese jednou jméno Sinaj, podruhé zase Oreb či prostě „Hospodinova hora“. Někteří se domnívají, že by to mohla být necelé dva tisíce metrů vysoká hora Džebel Musa – čili „Hora Mojžíšova“, ale shoda v té věci nepanuje. A já si myslím, že tato nejasnost je vlastně docela v souladu s tím, jak nezřetelně, nezachytitelně a zahaleně Hospodin na vrcholek hory sestoupil.
Izraelité zůstali na svém tábořišti a na horu začal vystupovat pouze sám Mojžíš. Jen on se směl do tak těsné blízkosti Boží odvážit. Ale všimněme si hned, že ani to Mojžíšovo vystoupení nebylo docela absolutní. Z horolezeckého hlediska bychom to mohli označit za jasný neúspěch. Vrcholku se Mojžíš nedotkl. I k němu promluvil Hospodin z výšky. A nejenom z horolezeckého, ale i z náboženského hlediska je to vlastně prohra. Téměř na celém světě, v mnoha různých náboženstvích, byl výstup na horu chápán jako vstup do božské sféry. Ten, komu by se podařilo dosáhnout až na vrcholek, ten by tak překročil sám sebe, obcoval s božským, sám by se stal bohem či alespoň pořádným božanem, bábelským Olympionikem.
Hospodin ale takový nábožný alpinismus zamítá. „Kdokoli se hory dotkne, musí zemřít.“ Sinaj není místem lidského výstupu k Bohu, ale Božího sestupu k člověku. Božího mluvení.
Jaká byla Hospodinova slova, která z vrcholku k Mojžíšovi dolehla?
Na začátku to trochu vypadá, jako kdyby bylo zapotřebí, aby se Hospodin Mojžíšovi i celému lidu trochu připomněl. Aby jim opět postavil před oči, že to byl právě on, kdo je vytrhl z egyptské poroby. Právě on, kdo je jako orlice na svých křídlech přenesl do svobody. Podobných Božích výroků nacházíme v Písmu mnoho – jsou to slova připomenutí, jakéhosi nového představování se.
A stačí, abychom si uvědomili, jak zatvrzele zapomnětlivý byl izraelský lid, jak snadno mu vyprchala vzpomínka na záchranu z paměti, a hned pochopíme, že takové Hospodinovo připomenutí se bylo docela na místě.
Myslím, že jde ale ještě o něco víc. Že se nám tady ukazuje, že vztah mezi Hospodinem a člověkem vlastně pokaždé začíná na novo. Že navzdory všem starověkým zvyklostem, smlouva mezi Hospodinem a člověkem se nedá pouze zdědit, oprášit po předcích, kteří ji kdysi uzavřeli.
Hospodin tuto smlouvu uzavřel s Noem i s Abrahamem. V každém dalším setkání ale musela být obnovována. Nově potvrzena a přijata. Platí to tak dodnes – ani my nemůžeme jen oprášit víru svých rodičů a prarodičů. Musíme se sami nově rozhodnout, jestli chceme platnost smlouvy mezi námi a Hospodinem prodloužit a vztáhnout i na náš život.
A právě to je nabídka, se kterou Hospodin k izraelitům promlouvá: „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země...“
Ta Hospodinova nabídka zní lákavě. Stát se vyvoleným národem, zvláštním Božím lidem uprostřed světa. Takové vyvolení jistě může být zdrojem hrdosti či dokonce pýchy. Židé někdy dávali jméno hory Sínaj do souvislosti se slovem /sinah/ neboli nenávist – aby naznačili, jak se pro své vyvolení stali terčem nenávisti ostatních národů.
Jenže při bližším pohledu vidíme, že vyvolení, které Hospodin izraelitům zaslibuje, není ani tolik výsada a důvod k pýše, ale spíš úkol. „Budete mi královstvím kněží.“ Jestliže se lid rozhodne přijmout Boží smlouvu, ponese na sobě úkol posvěcování celého světa. Stane se lidem v pravém slova smyslu služebným. Lidem, který už není sám pro sebe, ale pro druhé – pro všechny.
Nezapomínejme na to tehdy, když spolu s apoštolem Pavlem vyznáváme, že církev je následovníkem vyvoleného lidu. Je to vyvolení ke službě.
Mojžíš tlumočil tuto nabídku čekajícímu lidu a ten se svorně rozhodl, že chce smlouvu obnovit a nadále dodržovat. V tuto chvíli se blíží velká dějinná událost – dar Zákona.
Všimněme si dobře tohoto pořadí. Na začátku stojí Boží záchranný čin – vyvedení z Egypta, pak následuje pozvání / nabídka: „pojďte se mnou“. A teprve tehdy, když se izraelité sami rozhodnou, že chtějí Hospodina poslouchat, že chtějí jeho pozvání přijmout, teprve pak následuje vyhlášení Zákona. Mýlí se tedy všichni ti, kdo by rádi přikázání desatera vyhlásili jako pro všechny lidi automaticky platnou a závaznou normu. Všichni ti jistě dobří křesťané s dobrými úmysly, kteří by rádi prosadili Hospodinův Zákon jako univerzální legislativu, bez ohledu na vyznání.
Zákon z hory Sinaj je dar, pro ty, kteří se rozhodli, že chtějí Boží normativ přijmout. Zákon je pomoc pro ty, kteří chtějí poslouchat.
Nikdo z izraelců tábořících pod horou Sinaj, dokonce ani Mojžíš a Áron, nepohlédl do Boží tváře. Přece jen se ale s Bohem setkali. Uslyšeli Boží slovo – slovo orientující, pomáhající a oživující. Sinaj představuje hlásnou věž, kazatelnu, minaret stvoření.
Hospodine, děkujeme Ti za to, že k nám doléhají slova Tvého pozvání. Že i nám nabízíš obnovení smlouvy. Náš Pán Ježíš Kristus nás k obnovení této smlouvy volal z také z vrcholku hory. Blaze těm, kdo Boží slovo slyší a zachovávají.
Amen