Hora Sion
Reminiscere, Na Topolce, 8.3.2009 Jeremiáš 31,10-14
Milé sestry a bratři,
dnešním kázáním uzavřeme cyklus věnovaný biblickým horám. A takový závěr není dost dobře možný jinak, než jako otevřené okno – otevřený průzor k tomu, co se má teprve stát naší realitou. Výhled k budoucnosti.
Text Jeremiášova proroctví, který jsme právě četli, má pochopitelně – podobně jako celá Bible - svůj velmi konkrétní historický kontext. Není to jakási univerzální a od lidské situace odtržená mytologická historka. Jeremiášovo proroctví nelze odpojit od ponižujícího a devastujícího rozvratu způsobeného babylonským zajetím. Prorok se pokoušel varovat a povzbudit především své trpící současníky.
Zároveň ale pro jeho slova platí to, co známe i z jiných biblických textů. Že konkrétní situaci svého vzniku přesahují, přelévají se z ní a přetékají i do situací docela jiných, třeba těch současných - našich vlastních, a že i kupodivu v tomto změněném kontextu působí jako živé napomenutí či povzbuzení.
Kdybychom se podívali na Jeremiášovo proroctví v celku, mohli bychom konstatovat, že to byl prorok pořádně rozervaný, plný napětí a také velkého smutku. Ostatně jedna starozákonní kniha nese přímo název Pláč Jeremiášův. Jen sotva můžeme Jeremiáše označit za vyloženého optimistu. O to větší průraznost má to dnešní slovo, plné neobvyklé naděje, radosti a veselí.
„Slyšte, pronárody, Hospodinovo slovo, na vzdálených ostrovech oznamujte toto: Ten, který rozmetal Izraele, shromáždí jej, bude jej střežit jako pastýř své stádo.“
Všimněme si, komu vlastně Jeremiáš své proroctví adresuje. Neoslovuje jen příslušníky izraelského národa. Své proroctví dává na vědomí všem pronárodům. Přestože ve Starém zákoně je hlavní pozornost upřena výlučně na vyvolený lid, v tomto Jeremiášově slově se už setkáváme s tušením, že příběh Izraele se netýká pouze samotných izraelců, ale také všech ostatních pronárodů. Příběh Božího lidu se všemi propady a výšinami je svědectvím pro všechny a je také pozvánkou ke spoluúčasti. Naplno jsme to směli slyšet v dnešním prvním čtení z knihy Zjevení, kde kolem Beránkova trůnu již nestojí pouze sto čtyřicet čtyři tisíc izraelců, ale i nespočítatelný zástup všech ras a národů.
Jeremiáš stojí o to, aby jeho proroctví dosáhlo i na místa nejvzdálenější – na ostrovy vymezující okraj světa. Tato slova ale nemusíme chápat pouze jako starověkou geografickou představu. Vždyť takovými pomyslnými ostrovy jsou i rozptýlené chomáče Božího lidu, obklopené mořem těch, kdo na Hospodina zapomněli či zanevřeli. I my sami – tento místní sbor, můžeme představovat jeden z těchto vzdálených ostrovů, ke kterým Jeremiáš mluví.
Izraelská diaspora skutečně byla takovýmto rozprostraněným souostrovím.
Jeremiáš neopomíná připomenout, jak se vlastně Izrael stal tím lidem rozptýleným. Jak došlo k jeho rozmetání.
Před několika týdny jsme četli z knihy Genesis o Noem a novém počátku stvoření na hoře Ararat. A už tam jsme mohli vidět počátek rozptýlenosti. Z koncentrovaného místa vrcholku Araratu lidé natekli – doslova se rozkutáleli do celého světa. Diaspora je vlastní povaha lidské existence.
Situace rozptýlení Izraele tak vlastně jen kopíruje osud všech stvořených lidí. Zajímavé je, jak Jeremiáš zdůrazňuje, že tím, kdo rozmetal Izraele byl sám Hospodin. Na první pohled to může vypadat trochu zvláštně. Prorok se obrací k pronárodům a zároveň přiznává, že za neradostnou situaci Izraelců stojí sám jejich vlastní Bůh. Nebylo by lepší takovou věc zamlčet a uchránit se tak před posměchem cizinců? Jenže v tom Jeremiášově přiznání se ve skutečnosti ukrývá vzdor proti všem utlačovatelům – Asyřanům, Egypťanům a Babyloňanům. Nebyla to totiž jejich politická a vojenská síla, kdo způsobil porážku Izraele. Ne oni jsou pány situace, ne oni rozhodují o tom, co s Izraelci bude. Je to Bůh. Tak i v tom přiznání Božího trestu můžeme ve skutečnosti slyšet slovo naděje.
A nadějí Jeremiáš hned pokračuje. Hospodin sice rozehnal, ale on také shromáždí. Stejně jako stál za porážkou, bude také iniciátorem budoucího vítězství. Myslím, že tohle je věta, kterou by si měli častěji číst všichni křesťanští utopisté a chiliasté. Všichni, kdo touží vlastní silou či množením uspíšit příchod Božího království. Jeremiáš jasně říká: budoucnost není v naší ruce. Nemusíme a ani nemůžeme k ní došplhat. Přichází nám sama naproti. Hora Sión tak není finálním cílem naší náboženské turistiky. Je to mnohem spíše epicentrum, ze kterého se bude šířit Hospodinův magnetizující hlas. Hospodinovo povolání.
Pak, přitahováni tímto hlasem, budou všichni slyšící „proudit k Hospodinově dobrotě“.
Obrazy, které následují, nás právem upomenou na první zahradu – zahradu Eden. Mošt, čerstvý olej, mladý brav a skot... Eschatologický Sion je místem, kde se bude jíst, pít a tančit. Jsou to krásná slova, ale mají i svá rizika. Při jejich čtení je snadné sklouznout do extrémů.
Na jedné straně je to extrém doslovného čtení. Riziko, že pochopíme zaslíbenou budoucnost pouze materiálně – jako jakousi Božskou žranici, při které stojí v popředí pouze uspokojení smyslů. To by ale bylo málo. Tady je řeč o něčem mnohem zásadnějším, než je sytost a hojnost. Je řeč o konci utrpení. O nápravě nespravedlností a nelaskavostí, kterými se navzájem dnes a denně zahrnujeme. Je řeč o proměně našeho nitra: „Jejich duše bude jako zavlažovaná zahrada.“ Nový Siónský Eden – to už není jen komfortní a pohodlná kulisa, ale mnohem spíše celkový stav, ke kterému směřujeme. Obnovení společenství s Bohem.
Existuje ale ještě druhý extrém, do kterého můžeme při čtení Jeremiášových zaslíbení upadnout. Je to extrém zbožného „zduchovnění“, ve kterém naopak veškerou tělesnost a materiálnost obrazů potlačíme.
Myslím, že i to by byla velká chyba. Náprava věcí ústí do velké hostiny. A všechen ten mošt, tanec a tuk k této hostině patří. Všechna naše lidská chudokrevnost má být nakonec důkladně promazána Boží milostí.
Milé sestry a bratři,
Jeremiáš nemluvil do větru. Jeho slova potvrzovali mnozí další – proroci, apoštolové a uprostřed nich také náš Pán Ježíš Kristus. A ani s poslední stránkou Bible se okno s výhledem na budoucnost nezavírá. Ten výhled se objevuje znovu a znovu. Tehdy, když se mezi námi dostává ke slovu vzájemné odpouštění, náprava křivd, láska a radost. Pohledem na Sion si ujasňujeme co v našem životě obstojí a co naopak zůstane v nížině. Budoucnost nás učí žít v současnosti.
Napínejme sluch, abychom magnetizující hlas z hory Sion nepřeslechli.
Hospodine,
děkujeme Ti za to, že smíme tušit směr, kterým nás vedeš. Děkujeme za okamžiky, kdy se radost budoucnosti prosakuje do našeho života. S nadějí očekáváme den, kdy se budeme ve Tvé přítomnosti sytit Tvými dobrými dary.
Amen