Já jsem dobrý pastýř
20.neděle
po sv.Trojici, Na Topolce, 5.10.2008 Jan 10,14-17
Milé sestry a bratři,
obraz Ježíše jako pastýře,
který s holí v ruce či se ztracenou ovečkou v náručí obchází
stádo, patří k nejoblíbenějším motivům křesťanského výtvarného umění. Už
ve třetím století to byl výjev, který se často objevoval na zdech katakomb a
později i ve výzdobě křesťanských bohoslužebných prostor.
Není divu – je to motiv
silný, útěšný a uklidňující. Zejména v době pronásledování se jistě
k takové představě křesťané s nadějí uchylovali. Postava pastýře
zbavuje strachu.
Zároveň je ale zřejmé, že
tento motiv svádí až k určité romantické idylizaci. K pastelové vizi ničím
nerušeného venkovského poklidu.
Ve starověkém prostředí
pasteveckých společností taková romantizující vize nemohla obstát. Všichni
totiž dobře ze své vlastní zkušenosti věděli, že úděl pastýře ve skutečnosti není
nijak snadný, že to není žádné lehkonohé procházení se s ovečkami, ale
práce tvrdá, nebezpečná a někdy i zničující.
Ve starém Izraeli, ale také
Sumeru, Asýrii či Babylónii byla snad také proto postava pastýře metaforou pro velmi
nesnadnou roli krále, na kterém ležela váha odpovědnosti za celou říši. Za
všechny její obyvatele.
Pasení stáda obrazně
vyjadřovalo úkol vládnutí. Vzpomeneme si, že tak ostatně začíná i vyprávění o
nejslavnějším králi židovském – o králi Davidovi. Také o něm nám neopomene
Písmo vypovědět, že byl na počátku svého života především dobrým a statečným
pastýřem, který dokázal ochránit svěřené stádo. Už v tom se poznalo, že se
pro královskou službu hodí.
Jenže pastýř nemusí být vždy
jen dobrý. Ezechielovo proroctví, které jsme dnes četli jako první biblické
čtení nám o takových nedobrých, nepovedených pastýřích podává zprávu. Ti, kdo měli
stát v čele Izraele, se místo starosti o ovce věnovali spíše sobě samým a
svému blahobytu. A Hospodin je prostřednictvím proroka odhalil a pokáral:
„Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocné
jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po
ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově.“
A protože toho svévolného a
prospěchářského pastevectví bylo už přespříliš, zaslíbil Hospodin skrze
Ezechiele Izraeli nápravu. Zaslíbil, že věci nezůstanou stejné, ale promění se
k lepšímu. Promění se příchodem pastýře pravého.
U Ezechiele tento zaslíbený
pastýř téměř splývá z Hospodinem samotným. Má být jeho prodlouženou paží,
plnit Boží vůli. Je to postava královská, mesiášská, záchranná.
Toto všechno musíme mít na
paměti, pokud chceme správně pochopit slova, kterými se Ježíš obrátil na
shromážděný zástup: „JÁ JSEM dobrý pastýř.“
Nejde skutečně o žádný
romantický barvotiskový motiv, který nás má uchlácholit.
Ježíšova slova jsou naopak zneklidňující
a troufalá.
Docela zřetelně a pro mnohé
jistě i provokativně se tímto výrokem Ježíš prohlašuje za toho zaslíbeného,
Ezechielem předpovězeného mesiáše a krále. Za nového Davida, který přichází
nastolit svou vládu a opět shromáždit všechny rozptýlené.
Uznávaní a ctění učitelé
farizeů, dobře zabezpečená smetánka saduceů, kolaboranti s římským
systémem – prostě všechny tehdejší špičky Izraele – ti všichni museli cítit, že
Ježíšova kritika, jeho varování před falešnými pastýři, směřuje právě na ně. Že
jim tak v Ježíšovi povstává nebezpečná konkurence, se kterou si budou
muset nějak poradit.
Ježíš dobře věděl, že tento
konflikt je nevyhnutelný. Věděl, že pokud neustoupí, nutně nastane chvíle, ve
které budou pastýře bít a ovce se rozprchnou. Ne náhodu bývá tento biblický
oddíl čten také v období nadcházejících velikonoc.
Prozatím jsme ale mluvili jen
o Ježíšovi.
Kde jsme ale v tomto
biblickém obraze my sami? Kde nacházíme svoje místo?
Na to můžeme odpovědět různě.
Pochopitelně se nabízí možnost, abychom sebe samotné viděli jako ovce
z Ježíšova stáda. Obzvláště tehdy, když se cítíme v ohrožení, když
tápeme a bloudíme.
Pak budeme jistě Ježíšova
slova vnímat jako slova útěchy a naděje. Vždyť si v nich opět smíme
připomínat, že náš pastýř na nás nezapomněl, že pro něj máme takovou cenu, že
nasazuje i svůj vlastní život. Nemusíme se obávat a strachovat.
A smíme si také připomenout,
že všichni ti falešní pastýři, kteří by se rádi nasytili naším tukem, všichni,
kdo nás vnímají jen jako zásobárnu lidských zdrojů a prostředek svého
blahobytu, jsou již souzeni a odsouzeni.
Ať dělají co dělají, už na
nás nemají nárok. Nepatříme jim.
Existuje ale ještě jiné
místo, na kterém se můžeme v obraze najít. Je to místo pastýřů. A netýká
se to rozhodně pouze těch z nás, kdo byli přímo odděleni k duchovní
službě. Následování Krista totiž znamená také vzájemnou pastýřskou péči. Nejen
Kristus, ale i my jsme voláni k tomu, abychom vyhledávali všechny ztracené
a bloudící, abychom „neduživé posilňovali, nemocné léčili, polámané obvazovali“.
Abychom jedni druhých břemena nesli.
Když budeme Ježíšova slova
číst pod touto perspektivou, stanou se pro nás nejen povzbuzením, ale i
konkrétní výzvou a varováním. Výzvou k tomu, abychom si nehleděli jen sami
sebe a vlastního bezpečí, abychom stále jen nečekali, kdy už nás ten dobrý
pastýř přijde zachránit a potěšit, ale abychom se rozhlédli kolem sebe. Třeba
je právě teď zapotřebí naší ochoty k oběti. Třeba právě někde blízko nás
čeká někdo na naši pomoc. Jsme připraveni dávat vlastní život za ovce? Nebo
alespoň vlastní čas a energii?
A pozor, nepřeslechněme také
varování a výstrahu – nestali jsme se či nestáváme se dokonce těmi pastýři
nehodnými a falešnými? Nevidíme v ostatních lidech jen materiál, který je
potřeba vytěžit?
Milé sestry a bratři,
v Ježíšově obraze ovčince slyšíme tři různé hlasy. Povzbuzení, varování a
výzvu. Je to trojice pro Boží slovo příznačná. Je to vlastně taková nezbytná
výbava pro náš život. Ukazuje nám kudy jít nemáme, a kudy naopak ano. Naznačuje
nám smysluplný směr.
Nechme se tímto slovem
povzbudit, varovat a vyzvat také dnes.
Hospodine,
děkujeme Ti za našeho Pastýře
a Krále Ježíše Krista. Děkujeme Ti za to, že se nás ujímá a hledá nás tehdy,
když se ztrácíme a bloudíme.
Díky i za to, že při pohledu
na Ježíše smíme rozpoznávat, co stojí pod Tvým soudem a co má naopak zaslíbení
a budoucnost.
Amen