Jdi na obsah Jdi na menu

Ježíšovy dvě výpovědi

2. 7. 2017

Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. (Mt 18, 12-17)

 

Dvě dnes čtené Ježíšovy výpovědi se týkají toho co má křesťan jako jednotlivec nebo společenství křesťanů dělat s hříšníkem. Nebo možná jinak, co mají křesťané dělat se mnou jako hříšníkem.

Ponejprv tu musíme ocenit realistický přístup. Mohlo by se totiž myslet, že křesťané jsou ti, kdo se již smířili s Bohem, přijali odpuštění, vydali se na cestu následování, kdo se zrodili z vody a z Ducha a žijí novým životem. Mohla by vzniknout iluze, že u nich je záležitost hříchu již jednou provždy vyřízena.

Realistický pohled na sebe, osobně nebo v reflexi křesťanského společenství, kritické sebezkoumání ukazuje, že se dopouštíme na životní cestě chyb, že se ocitáme na scestí, že někdy zbloudíme a mohli bychom být ztraceni.

Je nám dopřáno to, o čem píše Jakub ve svém listu (1, 25): Kdo však zahlédl dokonalý zákon svobody a drží se jej, blaze jemu ve všem, co dělá! Je to cosi osvobozujícího, ale je to zákon, tedy zároveň cosi zavazujícího. A záleží na tom, zda se jsme tento zákon svobody zahlédli a zda se jej držíme.

Kdo by dnes čtené verše o napomínání vytrhl ze souvislosti, nemusel by být v souladu s celkem a smyslem Evangelia. Ve stejné biblické knize (Mt 7,1) čteme Ježíšova slova: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno. Na to je radno pamatovat, než se pustíme do napomínání.

Je třeba myslet na Ježíšův přístup, který vidíme ve sporné pasáži Janova evangelia (8,3-11, která v četných starých rukopisech není, ale kterou tradice za biblickou přijímá). Týká se ženy přistižené při cizoložství. Podle parafráze tohoto biblického textu v (zatím fragmentárním) volném přetlumočení pod názvem Bible hezky česky Ježíš říká: Dobře, tak poslouchejte, kdo z vás nikdy nic zlého neudělal, ať první po ní hodí kamenem. A dál čteme, že rozvášněný dav, který se těšil na lynčování, se pomalu vytrácel.

Teprve, když pamatujeme na tyto souvislosti, můžeme napomínat. To, co o tom čteme v 18. kapitole Matouše zní podezřele právnicky: je řeč o počtu požadovaných svědků a o oznámení (udání) církvi. Biblisté upozorňují, že zde Matouš vkládá Ježíšovi do úst popis právního postupu v tehdejším judaismu, který se pak dostal i do Talmudu.

V jakém smyslu je zde řeč o církvi? Stojí za připomenutí, že Ježíš v celém Novém zákoně mluví o církvi jen dvakrát. Pouze perikopa v 16. kapitole (v. 13-19) mluví nepochybně o novém společenství. Je to slavná, hojně diskutovaná pasáž o tom, že Ježíš zbuduje svou církev na skále víry, již vyznal Šimon, syn Janův, a podle níž byl nazván Petrem.

Dnešní text v 18. kapitole spíše překládá řeckým slovem ekklésia, tedy církev, prostě hebrejské qahal, tedy svolané společenství. Řeckým slovem církev je v Septuagintě (nejstarším řeckém překladu hebrejské Bible) označována prostě náboženská obec, aktuálně shromážděné náboženské společenství. V jiných případech se toto hebrejské slovo překládá řeckým synagogé (sejití, „sešlost“), dnes užívané židovskými náboženskými obcemi.

V závěru dnešního čtení tedy sotva jde o církev jako instituci a její autoritu. Jde prostě o předložení otázky společenství sester a bratří.

Co z popsaného právnického postupu můžeme vyčíst pro sebe dnes s pohledem na celkové Ježíšovo poselství? Snad napřed připomínku, aby napomínající myslel napřed na sebe a své chyby. Pak to, že napomínat můžeme, ale jen jako solidární v hříchu, tak jako pak můžeme být solidární v procesu spásy. Postup napřed mezi čtyřma očima, pak před několika svědky a nakonec před společenstvím nám připomíná potřebu zachovat diskrétnost. Napomínat s respektem k lidské důstojnosti chybujícího.

Pouštíme-li se do napomínání, měli bychom si ujasnit, že není zdaleka samozřejmé, co je hřích. Jednotlivec ani církevní autorita nejsou v tom neomylní. Nikdo nemá monopol na hodnocení konkrétního činu. Krátké spojení konkrétní situace s biblickými doporučeními může vést k autoritářství. Může se projevit tendence druhé přes morální témata ovládat. Jednotlivec a lokální církev (sbor) mají svobodu interpretovat biblické pokyny.

Mezi autoritou Písma a jeho vykladačů a chybujícím je vždy ještě třetí instance: svědomí. Poukaz na ně není výmyslem sekulární civilizace či postmoderní kultury. V Bibli najdeme několik desítek odvolání na svědomí, ve Starém i Novém zákoně. Svědomí jako úkon lidské mysli zvažující mravní kvalitu (zamýšlených nebo vykonaných) činů se připomíná např. v 1 Tim 1, 5: Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.

První tři verše dnešního úryvku z Matouše nabízejí ještě jinou možnost, jak se zachovat, když někdo bloudí: Je třeba říct, že se nemusíme nechat znepokojit metaforou pastýře a ovcí. Ta je nám městským lidem 21. století cizí. Nechceme být označováni za ovce. Nechceme, aby se naše jednání posuzovalo jako stádovité. Pak se můžeme podívat na to, jak nás Ježíš nechce označovat za služebníky, a nazývá nás přáteli. (J 15, 15)

Ježíš jako přítel jde za tím kdo zbloudil, kdo se dostal na scestí, za hříšníkem. Neadresuje mu napřed výčitky. Spíše se raduje, že bloudícího našel a nabízí péči. Vyjadřují to i tradiční, už raně křesťanská vyobrazení motivu Ježíše, dobrého pastýře. Jde za námi, hledá a nachází nás, nabízí nám se svou péčí vnitřní uzdravení a osvobození, jakož i návrat k plnosti života.

Chce-li Bůh, aby nezahynul jediný z maličkých, dokáže si to prosadit. Je přece všemocný. Avšak jeho moc nás nezotročuje. Je na naší straně. Osvobozuje od mocností tohoto světa, které na nás vznášejí nárok snad božský. Proti tomu potřebujeme božskou moc na straně Zachránce.

Nápravě, osvobození, vnitřnímu uzdravení, obnově, návratu na cestu života může posloužit napomenutí, děje-li se v pravdě, je-li vysloveno s vědomím slabosti samotného napomínajícího. Avšak především nám poslouží to, že nás Bůh hledá, že nás najde, že o nás Ježíš z Božího pověření (a pak jeho následovníci) pečují a že nás v důvěře přijímají.

Ivan O. Štampach

Kázání proneseno 18. 6. 2017 (k dispozici rovněž na stránkách http://ivan-stampach.bloger.cz).

K nahlédnutí fotografie z nedělních bohoslužeb zde.