Kdo uvěří naší zprávě?
28.1.2007
Poslední neděle po Zjevení Na Topolce
Jan 12,37-41
„Kdo uvěří naší zprávě? Hospodine, kdo uvěřil našemu
kázání?“ –– Tak se ptal prorok Izaiáš, když předpovídal příchod Hospodinova
pomazaného – Mesiáše. Stejně tak toto jeho slovo opakuje také Janovo
evangelium. A podobně se možná někdy ptáme také my – Kristův lid. Kdo nám
uvěří? Jaká je cesta k srdci a sluchu člověka? Jak nezůstat církví němou,
neschopnou promlouvat, církví bez zvěsti – nezvěstnou?
Z Písma poměrně jednoznačně čteme, že Ježíš Kristus
pověřil své následovníky službou zvěstování. Známe ta místa většinou nazpaměť:
„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky.“ Obzvláště naše – baptistická
tradice si vždy toto poslání silně uvědomovala a odráželo se to v misijním
úsilí baptistického hnutí.
Proto jistě není nic zvláštního a neobvyklého, když si
církev klade otázky, jak má takové zvěstování vypadat, jak mu dodat patřičnou
účinnost a atraktivitu. Čím rychleji se mění podoba společnosti, její kultura,
zájmy a preference, tím častěji zaznívá v církvi otázka – jak „ušít“ naše
zvěstování „na míru“ našim součastníkům?
Přes veškerou takovou snahu a rozvažování se ale může stát,
že kázání vychází naprázdno. A také se to stává. Tehdy, když se zdá, že naše
úsilí o zvěstování zůstává neplodným, může nastoupit pocit provinilosti.
Neudělali jsme asi dost, nedokázali jsme vytušit znamení doby, selhali jsme.
Text, který připadá na dnešní neděli, nemluví přímo o misijním snažení církve, ale přesto má
s tímto tématem mnoho společného. To, co v něm můžeme číst, není
nijak triviální a přináší to množství skutečně nesnadných otázek. Nevydává se
nám k snadnému pochopení. Spíše se může ukázat, že to naše dosavadní
pochopení opět narušuje a boří.
Čteme zde o situaci, kdy lidé Ježíšově zvěsti neuvěřili.
Toto jejich odmítnutí má ale podle evangelia zvláštní důvod. Lidé neuvěřili ne
proto, že by Ježíš byl špatným zvěstovatelem, ale proto, že sám Hospodin jim
zaslepil oči a zatvrdil srdce. Vždy,
když jsem na toto, nebo podobné místo v Bibli narazil, přemýšlel jsem nad
tím, jak tomu mám porozumět. Copak Bůh skutečně někomu zavírá oči, aby ho
nemohl uvidět, aby nemohl uvěřit a obrátit k němu svou dosavadní cestu
životem? Něco takového se mi zdálo být nepochopitelné a nemožné.
Asi víte, že v historii křesťanského myšlení se
objevila myšlenka dvojího předurčení člověka – dvojí predestinace. Podle této
nauky Bůh záhadně a ze své neomezené svobodné vůle vybral, kterého člověka
spasí a kterého ne. Přesně tak, jak to čteme u Jana – někomu prostě Hospodin
zaslepí oči a zatvrdí srdce, jinému je naopak otevře. Mnozí křesťané se
zdráhali přijmout takový pohled na Boha a jako obvykle z toho bylo
množství sporů a hádek.
Nemyslím si, že je na nás, abychom teď tuto složitou otázku
rozřešili. Dokonce si ani nemyslím, že by to skutečně bylo to nejdůležitější na
tom dnešním čtení. Domnívám se, že uděláme lépe, když se necháme alespoň trochu
znejistit a donutit k novému pohledu na misijní úkol, který jako církev,
sbor i jako jednotlivci neseme. Jaké otázky nám to přečtené místo vlastně
pokládá?
Ze slov evangelisty Jana vyplývá, že úspěch kázání není
v rukách kazatele, ale že podléhá Božímu rozhodnutí. Také proto nutně musí
ztroskotat všechny pokusy o dokazování pravdivosti Bible. Ti, ke komu se kazatel
obrací, neuvěří jeho slovům na základě důkazů, ale z Boží milosti.
Uvědomujeme si tuto skutečnost, když se snažíme mluvit s našimi blízkými,
kolegy a spolužáky o Kristu a o naší víře?
Jsme skutečně ochotni zvěstovat našim bližním i takové
slovo, které nemůžeme žádným způsobem dokázat, které nemáme žádným způsobem ve
své moci? Určitě bychom rádi jako křesťané mohli vystoupit před ostatní
s pevným vědomím, že máme pravdu, že zvěstujeme pravdu, která se dříve
nebo později jistě prokáže a osvědčí.
Z toho, co říkají Izaiáš a Jan se ale spíše zdá, že
slovo, které nám bylo svěřeno nemusí být lidmi přijato. A to ne pro naši
misijní neschopnost, ale prostě proto, že se tak Hospodin rozhodne, že své
Slovo v našich slovech zaznít nenechá.
Protestantský filosof Paul Ricoeur jednou řekl: „Nemáme
pravdu, ale pravda má nás.“
Není ale to sevření pravdy na nás někdy až příliš těsné?
Nebylo by snad lepší se z něj nějak vykroutit, vytrhnou, chytit opět pravdu
pevně do ruky?
Nevím, jak si na takovou otázku odpovídáte v duchu vy.
Já sám se až příliš často přistihnu při tom, když chci, aby to pravdivé
svědectví o Kristu bylo jaksi více v mé moci. Kdy se nechci už setkávat
s odmítáním a nepochopením. A vím, že taková touha není jen mojí slabostí.
Křesťanská misie – naše zvěstování evangelia, se také někdy
pokouší vyvolat dojem, že Boží Slovo je vlastnictvím církve, že církev je
jakýmsi správcem a distributorem pravdy.
Přijmout skutečnost, že Hospodinova svobodná vůle může
ukazovat docela jiným směrem, než kudy se ubírá naše vůle, přijmout to, že bez
účasti Ducha svatého bude každé naše čtení z Písma, kázání a zvěstování
jenom lidskou řečí – často prázdnou a povrchní – to není nic snadného.
Taková odvážná pokora víry se nám ukazuje právě na Ježíši
Kristu. V evangeliích vidíme, jak se s pokorou stavěl pod Boží moc,
jak vyučoval a mluvil o Božím království, bez toho, že by se nechal odradit
odmítnutím a nepochopením. S důvěrou, že Hospodin sám střeží svoje Slovo a
sám toto Slovo nechává zaznít. Třeba i tak, že to pro nás zůstává
nepochopitelné.
Oddíl o odmítnutí Krista je zároveň svědectvím o
svrchovanosti Boží vůle, o Boží svobodě. Taková zpráva nás může a musí
napomenout tehdy, když jako křesťané propadáme pyšným představám o vlastní
světodějné důležitosti a nepostradatelnosti. Dejme si dobrý pozor, abychom
nechtěli vládnout nad zvěstí o Kristu, jako nad církevním dědičným majetkem.
Když držíme v ruce Bibli, neznamená to, že v ní držíme Boží Slovo.
Ten, kdo toto tvrdí, ztratil pokoru před Boží mocí a sám se dere na jeho místo.
Bůh nemluví tehdy, když křesťané otevírají Písmo nebo ústa, ale tehdy, kdy on
sám chce, jak on sám chce a ke komu chce.
Napomenutím ale neskončíme. Ze stejného textu totiž můžeme
načerpat také odvahu a povzbuzení. Pravda Božího Slova si nás přivlastnila a
z Hospodinovi milosti se stává, že někdy zaznívá také z toho co my
říkáme a děláme. Ne snad proto, že bychom byli tak zdatnými misionáři, takovými
přeborníky ve zvěstování, ne snad pro naši bezúhonnost a čistotu. Přitom ale
také navzdory tomu, že jsme někdy tak špatnými misionáři. Bůh si za svůj
nástroj může skutečně vybrat i nás, mě a tebe, náš sbor. A když to udělá, pak
jeho zvěst už nic nedokáže zatemnit, ani náš ostych, naše neschopnost či obavy.
Sestry a bratři,
Poslání svědčit o Kristu není určeno jen farářům a učitelům
náboženství. Je to poslání pro každého z nás. Díky milosti smíme vždy
znovu objevovat, že to co dosvědčujeme je pravda.
Nechme se také dnes touto milostí poslat tam, kde ještě
nezazněla.
Amen