Jdi na obsah Jdi na menu

Mlžné šero budoucnosti?

26. 6. 2016

Druhé čtení: Matouš 9,37–34

 

Přátelé, sestry a bratři,
 

dnešní doba bývá popisována jako turbulentní, nepřehledná, komplikovaná. A také jako post-náboženská. Doba velkých vyprávění, která rámovala smysluplnost lidského světa, prý už skončila. Domnívám se, že mezi takové velké projekty a vyprávění patří vedle hlavních světových náboženství také útvary politického rázu. Jistě již tušíte, že tok myšlenek se stočil k právě aktuálnímu dění v Evropě, v Evropské unii. Zkusme se tedy k dnešnímu textu, jež je základem kázání, přiblížit z této strany.
Současný stav Evropanů a jejich naladění bývají často popisovány pomocí sousloví jako krize autorit, krize důvěry, krize identity. S tím jak stále méně lidí na vlastní kůži zažilo hrůzné válečné časy, vytrácí se také, zdá se mi, povědomí o motivech vzniku mezinárodních společenství. Málo se mluví o EU jako o mírovém projektu, reagujícím právě na světové války a staletí konfliktů mezi denominacemi, královstvími a později národními státy v Evropě. Můžeme tedy zřejmě čekat, že tato krize důvěry a autorit posledním vývojem bude akcelerovat.

 

Je-li řeč o krizi v biblickém kontextu, není vyznění vždy nutně negativní. Víme, že krize – κρισις – má také svou druhou stranu. Soud znamená nejen odsudek – že jsme k něčemu odsouzeni – ale také rozsouzení, a tedy uplatnění práva a spravedlnosti.

V čem tedy dnešní doba stojí pod soudem? V čem stojíme pod soudem my lidé v Evropě ? Co si musíme klást za vinu, a od čeho můžeme cítit, že jsme osvobozeni?

Řekl bych, že za vinu bychom si měli přičítat různé rozdělení a konflikty, které vznikly jako důsledek koloniálního porcování a parcelování mimoevropských území. Můžeme jako česky hovořící namítat, že to není věc, do které by naši předci byli namočeni. Přesto ale: po generace nějakým způsobem těžíme ze sousedství s bohatšími regiony.

Při takovém vědomí a při současné faktické celosvětové provázanosti, je myslím krátkozraké snažit se ignorovat dění v sousedství Evropy. Měli bychom se pokoušet vidět vždy o kousek dál. Chtít vidět dál, jak co do prostoru, tak co do času.
 

Zde se již nabízí vzít v potaz poselství dnešní perikopy. Sotva Ježíš vlil radost a naději do srdcí mnoha, když vzkřísil mrtvou dívku, ještě na cestě odtud na něj pokřikuje nějaká dvojice. Oslovují ho Synu Davidův a žádají ho o slitování. A jsou neodbytní. Celou cestu jej následují až do domu, kam Ježíš zamířil. Dokud tam nedojdou Ježíš jim neodpoví, ani je neosloví. Můžeme však předpokládat, že si po cestě všimnul, když ho tak (pro)následovali, že jsou slepí, nevidomí. Dnes bychom také mohli říct, že to byly dvě osoby se sníženou schopností orientace v prostoru. To jim ovšem nezabránilo v tom, aby si Ježíše pohlídali a po cestě se jim nikam neztratil. Obsah samotné jejich žádosti je velice stručný. "Smiluj se nad námi, buď k nám milosrdný!"

Co tím vlastně asi mysleli? Kdyby chtěli primárně, aby je Ježíš uzdravil, mohli to říci. Ovšem podobně jako v předcházejícím oddíle o uzdravení ochrnutého, kde Ježíš dával před zázračným uzdravením přednost odpuštění hříchů; také tady naši nevidomí tušili a chápali, že podstatný je přístup, jaký k nim Ježíš zaujme. Bude je brát jako důstojné a plnohodnotné lidské bytosti, které jsou hodny milosti a milosrdenství? Nebo je vůbec nevpustí do svého zorného pole, nepřipustí jejich existenci, která vyžaduje reakci?
A Ježíš je jako své bližní skutečně vzal. Sice je nechal trmácet se za ním až kamsi do domu – a nejspíš se nám tím chce říci něco o vytrvalosti a odhodlání víry – ale nakonec je sám oslovil. "Věříte, že toto mohu učinit? Opravdu věříte, že se mohu nad vámi smilovat, že vám mohu prokázat milosrdenství?"
"Ano, Pane!" Ano, vyslechl a vyslyšel je a ještě přidal navrch. Uzdravil je svým dotykem. Uzdravil je, protože věřili, že se nad nimi může slitovat.

 

Věříme dnes, že máme perspektivu? Dokážeme blízkým, druhým lidem, sousedům dopřát důstojnost, neupírat jim plné lidství. Dokážeme žádat skromně, prosit v Kristu Ježíši o slitování, milosrdenství; pro ostatní, pro nás?

Současná krize autority a důvěry v Evropě nás také může osvobozovat od různých zavádějících představ. Dnes již není tak jako dříve třeba autoritu, moc a respekt tolik koncentrovat na jednom konkrétním místě, v konkrétních jedincích, ani ve vlastním národě. Od toho jsme svobodni. Můžeme spolupracovat všude, kde je to možné a záhodné. Není nám bezohledně vnucována žádná pokleslá ideologie. Pryč jsou doby slepé důvěry ve zvrhlé vůdce, pryč strašáci vedoucích úloh jedné strany. Jsme svobodni spoluvytvářet podmínky pro naše životy.


Naše důvěra vůči druhým a sousedům, by měla pramenit z víry v Toho, který milosrdenství a důstojnost neodpíral snad žádnému člověku.


Dovětek dnešního oddílu z Matouše, pojednává o člověku posedlém zlým duchem, kterého před Ježíše přivedli. Dnešní terminologií řečeno, snad šlo o osobu se sníženou schopností komunikace. Doslova totiž čteme, že byl stižený němotou, nebo také hluchotou. Mohlo také jít spíše o psychické než o fyzické obtíže.
A ani takových lidí se Ježíš nestranil, a také jej zbavil obtíží. Důraz je zde položen opět nikoli na zázračné uzdravení, ale na rozdílnou reakci zástupu a farizeů. Ježíš koná jako ten očekávaný Mesiáš Izraele, který rozevírá oči, otevírá uši, dává nohám poskočit i jazyku zaplesat. Jedni se podivují jako nikdy, dalo by se říci: jsou u vytržení; a druzí – farizeové – sice uzdravení nezpochybňují, ale jsou naopak velmi obezřetní a podezřívaví. Nemohou tomu uvěřit a Ježíše obviňují ze spolčení s vládcem démonů.

Přátelé, sestry a bratři, snad každá pozoruhodná událost vyvolává protichůdné reakce a postoje, jak vidíme i ze závěru dnešního oddílu. Jako vyznavači Krista – kristovci – se raději přidržujme způsobů Ježíše. Způsobů, které jsou dobré vůči každému jedinci. Vždyť nejsme nepodobní oné dvojici slepých na cestě: vyhlížíme Krista, ale ještě jej nevidíme tváří v tvář. Vyznáváme Krista a věříme v jeho moc proměňovat naše životy a máme naději, že prosvětlí budoucnost, která se před námi většinou vynořuje z mlžného šera.
Přidržujme se tedy skromnosti, důvěry, víry i vytrvalosti ve víře a dopřávejme důstojnost, přijetí a prostor svobody všem, které nám náš nebeský Otec postaví do cesty.

 

Prosíme Tě Pane náš: Kriste smiluj se nad námi. Amen.

 

Jan Koukal

Kázání proneseno 26. 6. 2016