Jdi na obsah Jdi na menu

Není dobré býti člověku samotnému

První čtení: Exodus 20,1-17

Druhé čtení: Genesis 2,18-22

Milé sestry, milí bratři...když jsem přemýšlela nad svou dnešní službou, nad Slovem pro dnešní den, byla jsem v úzkých...

Při přípravě jsem narazila na homiletickou kuchařku, útlý svazek, který napsal pro potřeby teologického semináře bratr Petr Červinský, jeden z kazatelů tohoto sboru. I když jen poměrně krátkou dobu a na konci svých studií, stejně se jako každý z těch, kdo stáli zde za kazatelnou, vtiskl do tohoto sboru a také toto společenství je tím, co do nějaké míry a pevně věřím, že v dobrém, ovlivnilo jeho další kroky...

A v začátku, u volby textu - úplně se mi nechce říkat v rozpisu ingrediencí v receptu, ale trochu ten příměr odpovídá - stojí (kromě „tak tedy, pusťme se do vaření", s pomocí Boží): text je ti buďto dán - perikopy, nebo si jej sám vybereš.... potom volba žádá předchozí pečlivý rozbor. To proto, abys mohl vybrat text, který alespoň částečně řeší aktuální problém sboru, nebo který odpovídá na otázky, jež jsou „ve vzduchu", ale pozor, to neznamená, že sešiješ kázání účelově..."

Před třemi týdny ve slovu, které jsme slyšeli - o víře, o zrnku hořčičném, jsem si odnesla to zaměření, pozornost obrácenou k Božímu vedení.

Před dvěma týdny, s počátkem předvelikonočního období, Ježíšův křest a následných 40 dní v poušti, půst a pokoušení od ďábla...

Ježíšův odchod do samoty hned poté, co z nebes zaznělo potvrzení: Ty jsi můj milovaný syn... Hned po křtu, který vnímáme - my křesťané jako konec starého, začátek nové cesty, cesty Ducha. A se slovy Jana Křtitele vstupujeme na nový břeh. A Ježíš odchází do pouště a to nové nemá rovnítko - dobré (šťastné, veselé). Poušť, 40 dní půstu, a k tomu pokoušení. Slovo o tom, že po přijetí křtu na vyznání své víry nám Ježíš ukazuje, že to je i zápas Víry.

Minulou neděli Láďa v kázání na text „Proměnění na hoře" mluvil o zápase. O překážkách na životní pouti, o rozhodování, o touze každého zvítězit v zápase, který nám život leckdy přinese. Zvítězit, přemoci. Ale vítězstvím je někdy i to, že tím zápasem projdeme. Že ho ustojíme, přetrpíme. Obstát někdy znamená i ten čas se zavřenýma očima přečkat... a někdy je těžší nedělat nic.

Vraťme se k textu, k dnešnímu čtení z knihy Genesis...

Bůh ví, že není dobré, když člověk zůstane sám. V předchozích kapitolách tolikrát Bůh viděl, že je to dobré, a najednou čteme - není to dobré. Tak to vidí Hospodin, náš Stvořitel, že není dobré člověku býti samotnému...

Každý máme svůj život a v něm jsme sami. Svým životem stojíme před Bohem sami. A přece ale sami nejsme a ani být nemůžeme. Od první do poslední chvíle jsme závislí na druhých, nemohli bychom bez nich žít (třeba bez svých rodičů bychom tu nebyli) a přece platí, že ve svém životě, v tom konkrétním já, žiji svůj vlastní, konkrétní život, jsem já. A nikdo mě v tom nemůže zastoupit, vzít to chvíli (jako třeba v práci - počkej, já si odskočím, vem to na chvíli, jo?) za mne. A můj život je moje volba. Nikdo za mě nemůže rozhodovat. Je to neoddiskutovatelné, moje vlastní, jedinečná a nezaměnitelná individualita nelze zpochybnit, je jednoznačně lidská a člověk ve své odpovědnosti je před Bohem sám.

Otázka také je, jestli umím být sám. Připustit si samotu, prožít, poznat sebe, podívat se na sebe do hloubky a být sám za sebe. Na vlastní riziko, na svoji odpovědnost. Být sám a poznat míru své svobody, s ní ruku v ruce jdoucí odpovědnosti, poznat hloubku vlastního života. Před 14 dny jsme slyšeli, jak Ježíš odchází do pouště - být sám, sám se svým Bohem, sám proti ďáblu. Je dobré a možná i nutné umět být sám.

Vlastně Adam není sám, je s Hospodinem. A je to zvláštní, jak zde text vlastně přiznává, že v samotě společenství jenom s Hospodinem člověku nestačí. Člověk se k Bohu obrací ve svých myšlenkách, modlitbách, a nic to nezmění na skutečnosti, že je sám. Je to určitě jiná kvalita samoty, ale je člověk sám. Staří lidé, opuštění, i když mají svoji kočku, svého psa, nejsou sami, ale jsou sami.

Člověk potřebuje někoho, kdo by mu byl roven, ale i odlišný, v němž by se poznával, a kdo by ho doplňoval. Pro osamělého člověka je pomoc druhý člověk...

Co by se stalo s člověkem, který by nikoho neměl?

Na druhé straně, mohu být uprostřed lidí, uprostřed davu a přece být sám, zcela opuštěný...

Člověk v tomto světě potřebuje pomoc. Pomoc sobě rovnou ve všech oblastech, v celé škále života, pomoc, kteráž by při něm byla.

Přestáváme být sami tehdy, máme-li vedle sebe člověka, který je trochu jako já, jen jiný, samota končí tam, kde je druhý, kde jsou druzí. Blízký člověk. Společenství lidí, kteří mi jsou blízcí, i když jsou jiní, a já je respektuji. V tom jací jsou. Jsou mezi námi rozdíly - rozdíly v názorech, postojích.

Záleží na každém z nás, jestli necháme pomoc sobě rovnou propadnout s množstvím deformací, a nemít nikoho, komu bychom byli skutečným protějškem, nejen kulisou života...

Ale díky Bohu, nejsme sami.

A to je podstata dnešního příběhu, není dobře býti člověku samotnému... a tak staňme se blízkými lidem kolem nás. Staňme se bližními lidem kolem nás. Staňme se bližními pro ty, kdo nás potřebují, staňme se pomocí těm, které potkáváme. Učme se nést jedni druhé.

A když se dostaneme do úzkých, selžeme, a ať už jsme v tom sami nebo ne, a ať už je to z jakýchkoli důvodů, vězme, že stejně jako tehdy, i dnes se ozve volání: „Kde jsi, Adame?" To Hospodin nás hledá, není s námi hotov, neskončil s námi a neotočil se k nám zády, chce nás najít...

„A hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání tohoto věku." Amen

 

Kateřina Bémová

Kázání prosloveno 8. 3. 2015