Jdi na obsah Jdi na menu

Nesuďte, abyste nebyli souzeni

Text: Matouš 7,1-6

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ´Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ - a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

 

Milé sestry a bratři, milí přátelé,

slyšeli jsme zdá se dosti jasnou výzvu pro svůj život „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Skutečně se to na první poslech zdají dosti jasná a zřetelná slova. Skoro by se chtělo říct, že o nich snad není ani třeba dál mluvit a dál je rozebírat.

Jenže to je skutečně jen zdání, což poznáme velice záhy, totiž tehdy, když z roviny teorie a obecné zásady vstoupíme do praxe. Když se zkrátka začneme pokoušet tuto výzvu aplikovat a naplňovat ve zcela konkrétních situacích našeho života. Tu najednou zjistíme, že je o čem mluvit a o čem přemýšlet, neboť to původně jasné a zřetelné se komplikuje a před námi vyvstávají nové a nové otázky.

Vždyť už jen to slůvko „soudit“, respektive „nesoudit“, co vlastně znamená a co pod něj zahrnout? Stejně jako v češtině tak už i v původní řečtině označuje přeci celou škálu významů. Docela dobře může znamenat prostě „rozlišovat“ anebo „rozhodovat, hodnotit“. Stejně tak ale může znamenat i „soudit“ ve smyslu vynášení rozsudku. Označuje tedy jak mravní úsudek, tak ale i soudní proces.

Ale co teď s tím? Jak tedy rozumět té Ježíšově výzvě? Máme snad na základě tohoto Ježíšova slova usilovat o zákaz veškerého soudnictví? I tak se v dějinách církve tomuto slovu rozumělo. Prostě zrušit post ministra spravedlnosti a propustit všechny soudce? Spadá pod tuto Ježíšovu výzvu snad i to, že se máme vyvarovat jakýchkoli kritických poznámek a hodnotících soudů o těch, se kterými žijeme a kteří život náš i kolem nás také i ovlivňují?

Nikoho nesoudit, nic nehodnotit, nerozlišovat a všechno nekriticky přijímat – to je přeci náramně lehké a snadné. To je přeci to, co nám často vyhovuje, co nás nic nestojí. A navíc, domyslíme-li ta slova důsledně, pak když nebudeme vůbec nikoho soudit, tak tedy ani my nebudeme vůbec souzeni. A to je přece prima nabídka. To je náramně výhodné. To je skvělý generální pardon umožňující i mně samotnému nepřemýšlet o tom, co dělám, a nevážit ani svého vlastního jednání.

Ale kam se nám při takovémto pochopení těch Ježíšových slov vytratila pravda, odpovědnost, otázky dobra a zla? Jsou snad lhostejné? Nezáleží na nich?

Stačí snad, když se nebudeme prostě do ničeho plést, když se ani nebudeme pokoušet cokoli  hodnotit? Stačí pro lidské soužití, pro život tady na zemi, když každý budeme dělat prostě to, co nás zrovna napadne, aniž bychom kriticky posuzovali, zda je to jednání životodárné či naopak zkázonosné, zlé ?

To by byla hodně naivní a iluzorní představa. A nejen naivní a iluzorní, ale ve svých důsledcích i nebezpečná. A rozhodně též nebiblická. Už třeba jen proto, že soudy ve smyslu kritických slov hrají v Bibli svou velice pozitivní roli a jsou viděny jako součást božího záchranného dění. Vždyť soud zde znamená předně očištění, možnost záchrany vysvobození ze zajetí iluzí, falešného spoléhání, nespravedlnosti, bezpráví a špatnosti.

Je to tedy právě Písmo, které ukazuje, že kritické soudy jsou v posledu součástí Božího milosrdenství, kdy se člověku otevírá šance znovu prozřít k pravdě, začít vůbec cokoli měnit a nenechat věci dojít až tam, kde už je nelze změnit.

I to bychom tedy měli mít na mysli, ptáme-li se po tom, jak té Ježíšově výzvě „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ rozumět.

Nezavrhněme proto na základě této výzvy jakoukoli kritičnost a neberme ji ani jako podnět k ústupné lhostejnosti k jakémukoli chování a postoji. Ani kvůli ní nechtějme brát ztečí naše soudnictví. Jistě i tohoto všeho se ta výzva svým způsobem dotýká, nikoli však v tom smyslu, že by to zakazovala. Bez hodnotících soudů, jisté kritiky i instituce soudnictví se v tomto světě prostě neobejdeme.

Tím ovšem nechci říct, že bychom tu Ježíšovu výzvu neměli brát zas až tak vážně. To rozhodně ne. Chci tím jen říci, že ta výzva míří trochu jinam a jiným směrem, než k výše zmíněným zákazům. Konečně nezůstaneme-li jen u té první výzvy dnešního oddílu, zjistíme, že přeci ani sám Ježíš tu neříká, že bychom si třísek v očích svých bližních neměli vůbec všímat, ale říká jak, z jaké pozice to lze a naopak nelze dělat. Tedy jinými slovy řečeno, ukazuje, jak velmi mnoho v této věci při vší nezbytné kritičnosti, hodnocení a posuzování záleží na přístupu k druhým.

Ale když se ještě na chvíli vrátíme k onomu počátečnímu Ježíšovu „Nesuďte“, přestože v něm nebudeme hledat zákaz jakéhokoli posuzování, přesto v něm smíme slyšet něco zcela zásadního. Totiž to, že člověk zde na světě opravdu není proto, aby co se týče vztahů k druhým, druhé především soudil, zvláště pak ne v tom smyslu, že by vyhledával jejich chyby a svrchovaně druhým gruntoval oči.

To platí o člověku jako takovém, a proto i o lidech víry, o církvi. Ani církev není žádná profesionální uklízečka, ani žádná mravnostní policie, jejímž posláním by bylo slídit po prohřešcích druhých a všetečně se vkrádat i do těch nejposlednějších zákoutí lidského svědomí. Církev to jsou lidé, kteří především poznali sílu Božího odpuštění a milosrdenství, sílu jeho lásky, věrnosti a pravdy. A na tom chtějí stavět. Z toho chtějí žít a odsud i přistupovat k druhým lidem. A právě to je osvobozuje k pravdě, tak ale i od sudičského přístupu k druhým, který pramení v povýšeném srdci. Tedy nikoli především zapovězení kritičnosti, ale svoboda k pravdě celé a neztenčené, pravdě i o mě samém a vědomí, že ani sám nemohu obstát bez milosrdenství, bude-li můj život podroben soudu, to je to, co stojí v pozadí té Ježíšovy výzvy nesuďte.

Tak to konečně rozeznali již i kraličtí, když ve svých poznámkách k tomuto místu říkají Neboť nezapovídá Pán soudů v církvi i ve světě zřízených, zastavuje však soud nezřízený, který pochází ne z povinnosti, ale ze všetečnosti a nenávisti.“ Zdrženlivost v soudech o druhých lidech, ke které tu Ježíš vyzývá, tedy vůbec neznamená vyjmout lidské soužití zcela mimo otázku dobra a zla a vůbec se nestarat o to, které jednání je bohulibé a které Bohu odporné, které je ryzí a které naopak falešné a pokrytecké. Stejně tak jako tato slova neznamenají ani výzvu k lacinému bratříčkování ve smyslu vždyť holt každý máme nějaký ten vroubek, tak co si budeme vyčítat", výzvu k lacinému přehlížení zla, kterého už ani nemíníme litovat, které se kolikrát tak rádo vydává za křesťanské, ačkoli právě ono je na hony vzdáleno skutečné kristovské lásce, která rány léčí. Na takové bratříčkování nakonec není ani kristovské lásky třeba. Tady si úplně vystačíme s oním spikleneckým heslem ruka ruku myje.

Jestliže tedy Ježíš říká „nesuďte“ a dál pokračuje slovy o třískách a trámech v lidských očích, pak míří předně k tomu, aby se z našeho lidského souzení a naší vzájemné kritiky, jakož i vzájemného napomínání nestalo samolibé sudičství a nadřazené mravokárství, v nichž už nejde o lásku, která jediná má moc zlo přemoci, ale o to nad druhými panovat, druhé poručníkovat, popřípadě skrze upozornění na špatnost druhých si budovat pozici neohroženého strážce morálky (či dokonce Božích věcí samotných). Ne tedy jako ti, kdo si myslí, že jsou pomalu tak dokonalí, že si to mohou dovolit jako morální virtuosové, ale pouze v pokoře a ve vlastní kajícnosti je možné napomínat druhé. Jinak jde jen o trapné mravokárné řečičky a pravdy prosté pokrytectví. To nechť je řečeno jasně, naplno a bez příkras.

Člověk si zkrátka, říká Ježíš, než si vůbec začne vnímat třísek v očích svých bližních, má předně pročistit své vlastní oči, rozkrýt a nahlédnout (přiznat) svá vlastní selhání a viny a začít s nápravou u sebe. Jinak lžeme sami sobě a pravdy v nás není. A ani mínění o druhých, byť by se zaklínalo Bohem samotným, zůstane jen a jen projevem naší povýšenosti a nafoukanosti. Právě proto, že sami k sobě pravdiví být nedovedeme. A je v celku jedno, zda proto, že si svá selhání vědomě zastíráme anebo proto, že si jich ve své sebeobdivné zahleděnosti a zamilovanosti do sebe samých ani nejsme vědomi.

Je to vlastně zvláštní, co tu Ježíš říká: Ne ten, kdo se domnívá a cítí být mravně bezúhonný, ale ten, kdo dovede být kritický předně sám k sobě, ten, kdo si nezastírá ani svou vlastní slabost a vlastní selhání, ten a právě ten může druhé pravdivě a ve skutečné lásce napomínat a být druhému oporou či skutečnou pomocí k nápravě.

Ne ten, kdo se chová, jakoby sám žádné milosrdenství a odpuštění nepotřeboval, ale naopak ten, kdo si uvědomuje, že ani on sám se bez nich neobejde, jen ten je schopen se pravdivě a v lásce postavit k selhání druhých, bez falešného bagatelizování, jako by vlastně o nic nešlo, ale i stejně bez falešné samospravedlnosti.

Jenže ani tady ještě náš dnešní oddíl nekončí. Ještě je tu ten poslední, závěrečný verš, v němž Ježíš říká Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“

Jsou to vskutku zvláštní slova jakoby bez souvislosti, jak s tím co předchází, tak ale i s tím, co následuje. Slova jen těžko srozumitelná.

To, že psi a svaté stejně jako perly a svině k sobě nejdou dohromady, to ještě chápeme. Stejně jako chápeme i to, čím lze snad okouzlit ženu, zvíře nenadchneš. Ale jak tomu všemu máme rozumět? Kam tím vším Ježíš míří a kdo jsou ta zvířata, která nejsou hodna svatého a před které se nemají házet perly? A konečně i to svaté, je tak jednoznačné co se tím míní?

Skutečně těžko je možné říci tak a tak to Ježíš myslel, tečka, punktum, konec.

Přesto však se ale pokusme alespoň naznačit, jak bychom snad mohli těmto slovům rozumět. A pomůžeme si zase kralickými. Ti ve svých poznámkách pod perlami rozumějí, že jde o věci nejdražší a nejčistší – jako jest slovo Boží.“ Jiní mluví přímo o Ježíšovu učení a Božím království, což spolu souzní.

Ale pak jsou tu ještě ti psi a svině. Tady už se výklady liší mnohem výrazněji. Někteří vykladači jimi rozumí pohany, bezvěrce nebo heretiky, kacíře, nepravověrné. Ti nejsou hodni Božího slova, pro ně není.

Měl však Ježíš na mysli skutečně toto? Ale co potom s oním slovem, jímž Matouš své evangelium končí, kdy vzkříšený Ježíš říká: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky…“. A co apoštol Pavel se svojí misií? A konečně i my sami jsme přece původem pohané. Stejně tak v druhém případě. Cožpak to nebyl právě Ježíš, který dovedl tehdejším pravověrným dát za příklad ty, kdo byli považováni za nepravověrné? Vzpomeňme jen podobenství o milosrdném Samařanu. Tak jednoduché to asi nebude.

To už spíš bychom toto slovo mohli pochopit, aniž bychom hned někoho za zmíněná zvířata označili, jako obecné upozornění. Že prostě jsou tací pro které je Boží slovo jen pro posměch a pohrdání. A že s tím prostě máme počítat a že se toho nemáme děsit. A nejen to. Také i to, že takovým lidem, kteří je odmítají, není třeba je za každou cenu vnucovat a už vůbec ne hrozbami pekelnými… Boží slovo může přijmout každý. Ale nemusí. A může nastat situace, kdy skutečně nemá cenu něco říkat, stejně jako se nedává svaté psům, či perly sviním.

Ale pak je tu možné ještě jiné pochopení. Pochopení, k němuž nás může vést souvislost s tím, o čem byla řeč bezprostředně před tímto veršem. Tam šlo o varování před lidskou pýchou a samospravedlností, před sudičským přístupem k bližnímu. A o totéž jde i zde. Těmi označenými zvířaty tu pak nejsou pohané ani heretici, ani žádná jiná předem vymezená skupina, ale může se jimi stát vlastně každý, dokonce i ten, který přijímá Boží slovo, Ježíšovo učení s velkou horlivostí. Rozhodující ovšem právě je, jak a k čemu je přijímá. Pokud je totiž přijímá předně jako podnět k sudičskému přístupu k druhým, pokud je v první řadě bereme jako oprávnění mluvit druhým všetečně do života aniž by nám překážel trám ve vlastním oku  a to mluvení může být i vnějšně slušné a zbožné, vždyť v tom Ježíšově příkladu si ten samospravedlivý spasitel dovoluje, aby mohl z oka svého bratra vyjmout třísku – potom na sebe bereme podobu oněch zmíněných zvířat, potom se měníme v nebezpečnou zvěř, která rozšlapává pravé milosrdenství, dovolím si tvrdě říci – potom nejsme Božího slova hodni. Jinak řečeno jakoby tu Ježíš říkal: Těm Boží slovo nepatří, neboť to, co je svaté, se jim mění pouze v bič, v bič na druhé. Boží pravda se jim stává jen nástrojem k tvrdému soudu vůči bližním a příležitostí, aby druhé cupovali. A to už je skutečně o něčem jiném. Neboť tady už Boží slovo přestává být inspirací k vlastnímu pokání a otevřením prostoru pro lásku, prostoru k obnově našich vzájemných vztahů a stává se pouhým zdůvodněním pyšné panovačnosti, nevraživosti, podfuků a zloby. A k tomu to nejdražší a nejčistší jak píší kraličtí slovo Boží“ – Písmo, v jehož samém středu stojí a kraluje Vzkříšený Pán sám  rozhodně není.

5. května 2019, Na Topolce, Ladislav Mečkovský