O původu druhů - Genesis 1,24-25
První čtení: Římanům 8,14-25
Druhé čtení: Genesis 1,24-25
Kázání:
Milé sestry a bratři,
nejen v Českém ekumenickém překladu, ale také v mnoha jiných biblických překladech se vžila zvyklost (nebo možná spíš zlozvyklost) opatřovat jednotlivé oddíly textu samostatným nadpisem. Původní motiv této praxe byl celkem chvályhodný. Nadpisy měly usnadnit čtenářům orientaci v Písmu, měly napomoct lepšímu pamatování. Jenže se ukazuje, že vystihnout těžiště textu v několika málo slovech není nijak snadné. Někdy se nadpis úplně nevydaří, někdy se mine docela, a když je pak tím jediným, co si člověk z Bible zapamatuje, je to docela průšvih. Třeba hned začátek knihy Genesis – prvních pět dnů stvoření tady uvozuje trochu zcestné a děsivé zvolání: „Vše pro člověka!“ To je přece víc než svérázná interpretace stvoření. Skoro bych si troufl říct, jako by vypadla z pera satanovi – hadímu našeptávači… Zkrátka, lepší je asi obejít se bez nadpisů.
Kdybychom však přece jen zatoužili vymyslet nějaký titulek pro ty dva verše, které jsme právě četli, neměli bychom zas tak složitou práci. Jejich těžiště se totiž rýsuje poměrně nepřehlédnutelně. Pětkrát se zde za sebou opakuje slovo druh. A tak by asi nejpříhodnější nadpis mohlo znít takto: „O původu druhů“.
Jenže nevím - nevím, jestli by nám takovýhle nadpis prošel. Možná, že by nás někdo mohl podezřívat z trochu zlomyslného smyslu pro humor. Vždyť „O původu druhů“, to je přece název knihy, která vyšla v roce 1859, a kterou mnoho konzervativních křesťanů dodnes považuje za větší nebezpečí, než jaké představuje Korán, Goetheho Faust a Satanská bible dohromady. Její autor, britský přírodovědec Charles Darwin v ní předložil světové veřejnosti svou evoluční teorii. A ta vyvolala úplnou explozi emocí a byla ve své době pochopena jako nebezpečný útok na biblickou zprávu o stvoření. Takže to nám asi neprojde.
Než ale ten slibný nadpis úplně zahodíme jako nepoužitelný, zastavme se přece jen na chvíli a zrekapitulujme si pozorně, co jsme se doposud dověděli o Božím stvořitelském díle. Soustřeďme se především na otázku, jak Hospodin tvoří. Na tuto otázku existuje tradiční, pravověrná a stručná odpověď: Hospodin tvoří slovem. Na toto tvoření slovem bývá položen takový důraz proto, aby snad Hospodin nemohl být zaměněn s nějakým cizím božstvem, aby se nám nepomíchal s nějakou cizorodou mytologií, podle které bohové tvořili svět vydechováním, bojem, sexuálním spojením nebo třeba porcováním mrtvých nepřátel. Proti těmto všem představám má být zdůrazněna Hospodinova absolutní svrchovanost, moc, jakási lehká ladnost, ve které stačí jediné jeho slůvko, a věci povstávají z nicoty.
Když se ale přestaneme držet obvyklých odpovědí, a místo toho důkladně pročteme biblický text, najdeme tam velmi bohatou a rozmanitou paletu sloves, která vyjadřují Boží stvořitelské dílo v různých odstínech. Jen v první kapitole se dočteme, že Hospodin stvořil, řekl, oddělil, viděl, nazval, udělal a umístil – to všechno jsou vzájemně provázané a přece navzájem nezaměnitelné podoby Boží tvorby. Ve druhé kapitole se tento repertoár ještě rozšíří při popise toho, jak Hospodin vymodeloval člověka z prachu země a oživil ho dýcháním tak říkajíc „z Ducha do nozder“. Zkrátka, Boží tvoření, to je mnohem komplikovanější a hlubší obraz, než pouhé slovo.
A náš dnešní text přidává k tomuto obrazu další, velmi podstatný detail. Různé druhy zvěře Hospodin stvořil tak, že pobídl zemi, ať je „vydá“. Zřetelněji, než kde jinde se tady objevuje zásadní rys stvoření. Cokoliv, co Hospodin stvoří, ihned vybízí k tvůrčí spolupráci. Nejedná jako žárlivý a pyšný umělec, který chce mít nad vším absolutní kontrolu. Na počátku je Hospodin, ale pak hned už je tady země, která je Bohem přizvána k umělecké spolupráci. Z počátku je pustá a prázdná – z počátku stojí nesměle stranou a obdivně se obrací k svému tvůrci. Čeká, čím bude zaplněna. Hospodin ale, místo toho aby začal tvarovat jednotlivá zvířata jako bábovičky z písku, skloní se ke své zemi a řekne: „Teď Ty! Ukaž – předveď se trochu. Ukaž co v Tobě je. Vydej ze sebe tu živou duši, kterou jsem Tě naplnil. Nech ji vystoupit do krásných tvarů a podob. Rozehraj tu hru druhů, které v řádu vytvoří jednotu v různosti.“
Stvořitelem tady zůstává Bůh sám. Bez něj by nic nebylo. A přece má už země na stvoření podíl. Je do něj mobilizována, zapojena. A ta role spolupracovníka se jí daří. Bůh viděl, že to je dobré. Dobro – to je spolupráce, spolu-dílo. Dobro, to je nehrabat si jen na vlastním písečku, ale nechat ostatní, aby přidali něco svého, něco ze sebe vydali. Dobro to je manufaktura, ne mono-faktura. Dílna, ve které nejen země, ale i my smíme něco vydat, něco spolu-stvořit.
Skoro je až s podivem, jak je možné, že to ladné, soudržné a dobré stvoření, mohlo vyvolat tolik neladu a nedobré roztržky mezi takzvanými evolucionisty a kreacionisty. Když čteme knihu Genesis, vidíme před sebou krásnou a dokonalou zahradu. Když čteme jejich bojovné knihy a letáčky, mění se tato zahrada v bitevní pole.
Mám pocit, že problém je často v tom, že oba tábory obraz knihy Genesis nějak oklešťují. Jedni jsou, zdá se, schopni vidět zemi, vydávající rozmanité druhy. Jsou i schopni o těch druzích mnoho zajímavého a důležitého vypozorovat. Nějak se jim ale z toho obrazu ztrácí Hospodin a ve stínu jim zůstává skrytá i ta živá duše, která je pod povrchem a udává růstu druhů potřebnou dynamis. A tak je nakonec z toho něžného spolutvůrcovství vlastně jen tupá a předvídatelná mechanická nutnost. Jen nekončící samospád, ve kterém si život hledá řečiště a přizpůsobuje se jednotlivým překážkám.
Druzí zase, tak se to aspoň jeví, jasně rozpoznávají Boží stvořitelskou svrchovanost. Ale ten velkorysý a moudrý tvůrce se v jejich podání mění v pyšného samotáře. Země je pro ně jen bezduchým kusem hlíny, jednotlivé druhy jsou neměnnými odlitky jediné formy. Stvoření je v jejich náhledu sice absolutně Božské, ale také absolutně strnulé a nevyvíjející se loutkové divadlo.
Věřím, že teprve spojením a překonáním těchto dvou perspektiv se nám stvoření začne odhalovat ve větší plnosti. A myslím, že nakonec ten darwinovský titulek: „O původu druhů“ skutečně nemusí být žádným škodolibým vtipem, ale docela přiměřeným pokusem, jak dobrotu stvoření neukrátit.
Což ovšem nic nemění na tom, že je přece jen lepší všechny nadpisy vypustit, a číst rovnou Bibli.
Píseň: Laudato sii