Jdi na obsah Jdi na menu

Pojď za mnou

15. 8. 2016

Text pro kázání: Matouš 9, 9-13

caravaggio-matthew.jpg

 

Milé sestry a bratři,

pokud jste měli kdy možnost navštívit Řím a zajít do jednoho z kostelů v blízkosti barokního náměstí Piazza Navona, nalezli byste tam obraz Povolání sv. Matouše od slavného italského malíře Caravaggia. Caravaggio se tímto obrazem pokusil přiblížit svým současníkům scénu dnešního evangelijního textu. Líčí celníka Matouše, jak sedí za stolem s několika dalšími muži, kteří přepočítávají peníze. Ježíš s učedníkem Petrem právě vstoupili do místnosti, v níž prstem Ježíš ukazuje přímo na Matouše. Paprsek světla se dere místností a osvětluje tváře mužů, kteří tázavými pohledy upírají svůj zrak k příchozím. V této klíčové scéně šero a zatemněné okno dotvářejí chladnou a temnou atmosféru místnosti. Ježíš však do tohoto tmavého koutu obývaného celníky přináší skutečné světlo.

Caravaggiův umělecký obraz vyjadřuje kolizi a dramatičnost dvou světů. Střetávají se zde na straně jedné překvapující moc nesmrtelné víry a na straně druhé světský, prázdný a nečestný svět celníků a hříšníků. K Matoušovu nitru proniká paprsek světla. Ježíš svým zjevně nenuceným gestem ruky působí přitažlivou mocí a přitom nemá potřebu zakročit silou proti lidské hamižnosti a prospěchářství. V Caravaggiově obraze je Ježíš vyobrazen naboso. Malíř tím chtěl poukázat na typickou Ježíšovu prostotu a jednoduchost proti škrobeným a elegantně ustrojeným výběrčím daní. Být bos může rovněž symbolizovat svatost, jakoby člověk stál na svaté půdě. V této pro celníka z Kafarnaum výjimečné chvíli Caravaggio zaznamenává moment, v němž je běžný každodenní provoz přerušen něčím nenadálým a mimoběžným s tímto světem. Ještě jedna zvláštnost je na tomto obraze hodná pozornosti. Při bližší prohlídce obrazu si můžete všimnout, že ruka Ježíšova, kterou Ježíš kyne Matoušovi, je nápadně podobná ruce Adamově vztažené k Bohu na Michelangelově obraze v Sixtinské kapli. Církev od svých počátků vnímala Ježíše jako nového Adama, který druhé povolává ze tmy do světla a ze smrti do života.

Caravaggio je znám a také obdivován za to, jak uměl použít ve svém malířském umění lidí a atmosféry skutečného života z římských ulic. Zatímco jiní malíři retušovali své modely k téměř falešné dokonalosti, Caravaggio žádné nedokonalosti nezastíral. Maloval lidi bosé, se zašpiněnými šaty, vrásčitými tvářemi i špinavými nehty. Ježíš se svými následovníky nenavštěvoval přepychová místa, nechodil do salonů nebo luxusních koupelí s minerálními prameny. Nenavštěvoval krámky s drahými oděvy, ale procházel místy, kudy chodili běžní obyčejní lidé. Nevyhýbal se ani domům, které mnozí jiní pokládali za nečisté, domům celníků a hříšníků. V evangelijním textu jsme četli, že Ježíš „viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: ‚Pojď za mnou!‘ On vstal a šel za ním.“ (Mt 9,9). Tato událost není v evangeliích zmíněna proto, že by Matouš byl ledajakým člověkem. Byl výběrčím daní. Toto jeho povolání ho předurčovalo k zavržení tehdejší společností. Nejen že totiž měl na starosti peníze, které byly považovány za nečisté, protože pocházely od lidí vzdálených lidu Božímu. On navíc kolaboroval s cizí okupační mocí. Jak český biblista Hájek komentuje, celníci prostě patřili do špatné společnosti. Bylo od nich zakázáno brát příspěvky pro pokladnu chudých, neměli přístup k čestným funkcím, jako byli například zvolení soudci. Z řad farizejů by byli okamžitě vyloučeni. V dobových pramenech se o nich hovoří jako o notorických hříšnících. Byli s oblibou vypočítáváni v různých seznamech vedle lupičů, šmelinářů, nevěstek, hazardních hráčů, pouštěčů žilou, lazebníků, podomních obchodníků a jiných (volně podle Hájka, Matouš 1-9, Kalich, 1995). Ježíš však Matouše, člověka s profesí, která měla tuto nepříznivou pověst, nezavrhuje.

Je nám poukazováno na to, že Ježíš nevylučuje nikoho z přátelství s ním. A nejen to. Právě ve chvíli, kdy Ježíš zasedl ke stolu s mnohými celníky, odpověděl těm, kdo byli pohoršeni skutečností, že stoluje s nežádoucí společností, že „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Ona skutečná výzva evangelia tkví v tom, že se Boží milost nabízí hříšníkovi. Ten, který se zdá být nejdále od bohabojného života a jakékoliv svatosti se může dobře stát vzorem přijetí Božího milosrdenství. Skrze tento příběh máme možnost nahlédnout, k čemu vede takové přijetí Boží milosti. Ježíš se vzápětí se svými učedníky ocitá v domě na večeři se spoustou celníků. Dost možná to byl právě Matouš, který pozval své přátelé a kolegy, tedy výběrčí daní a hříšníky, aby stolovali s Ježíšem. Jejich společná večeře s Ježíšem byla důsledkem Matoušova rozhodnutím stát se Ježíšovým učedníkem. Ježíšovo volání k následování je pro každého, je také pro člověka nezáviděníhodného společenského postavení. Člověka pohybujícího se ve spodním spektru společnosti, který má tu nejzavrženíhodnější práci.

V Ježíšově době lidé jím nebyli voláni k tomu, aby se stali křesťany. V těch časech církev ještě neexistovala. Nebyli voláni k tomu, aby podepsali vyznání víry, věřili křesťanským dogmatům o neomylnosti Písma nebo se přihlásili k jedinečnosti a výlučnosti křesťanského učení. Ježíš je volal jednoduše k tomu, aby ho následovali. I Matouš v dnešním textu hned a bez okolků odpovídá na Ježíšovo povolání tím, že vstane a jde za ním. Ježíšovo povolání k následování nemá nic co do činění s náboženstvím jako takovým, ale se způsobem života a bytí v tomto světě.

Následování Ježíše mezi jinými znamená uvědomit si, že jsme milováni a přijati Bohem bez jakýchkoliv podmínek. Není to o tom, že by v našich životech nebyli věci, které potřebují změnu. Všichni potřebujeme růst a rozvíjet se jako osobnosti. Potřebujeme opouštět některé věci a znovu se učit být, kým jsme. Ježíš také neříkal každému, že všechno v jejich životech je v naprostém pořádku. Naopak, vyzýval své posluchače ke změně. Ale toto nikdy nemělo a nesmí odvádět od uvědomění si, že jsme každý z nás Bohem milováni a bezpodmínečně přijímáni. Brilantně to vystihuje Žalm 139, který říká, že nás Hospodin plně zná, ať sedíme či chodíme, ať uléháme či vstáváme. Nic na nás Boha nepřekvapí. Nic také neponouká Hospodina k tomu, aby se od nás odvrátil nebo nás zavrhl. Vědomí, že jsme milováni a přijati tím, který o nás všechno ví, dává našemu životu smysl a cíl.

Na základě této bezpodmínečné lásky můžeme pak přikročit k dalšímu prvku následování Ježíše. A tím je žít bez přetvářky, být stejným člověkem uvnitř i navenek. Každý z nás sdílíme jisté hodnoty a principy, které jsou pro náš život důležité. Porušení těchto hodnot či mezí ještě neznamená být pokryteckým. Každý občas selháváme dostát svým hodnotám. Víme však, když přijdeme k Bohu, že nám odpouští. Neupřímnost a pokrytectví naopak znamenají vytvářet o sobě mylný obraz, předstírat, že jsme někým, kým ve skutečnosti nejsme. Důsledkem toho je pak zatěžování druhých břemeny, které sami nejsme ochotni nést. My jsme však voláni k tomu být pravdiví! Být pravdiví sobě, tomu, čemu věříme, být pravdiví ve vztazích, v jednání s druhými, v rozhodování v otázce peněz nebo majetku, v tom, jak zacházíme se svými nejbližšími, se spolužáky ve škole, s kolegy na pracovišti, nebo i nám cizími lidmi. Žít náš život pravdivě je něco, čemu se musíme neustále učit a někdy nás to může i něco stát. Ježíš to nazývá křížem, který na sebe denně bereme, když ho následujeme. Každý den stojíme před rozhodnutími, které se dají shrnout do jednoho: zda-li sobě zůstaneme pravdiví nebo ne. Zda-li zakončíme den s vděčností a vyrovnaností se sebou samými nebo s neklidem a zklamáním.

A konečně, následovat Ježíše také znamená měnit tento svět. Měnit jej k lepšímu – Ježíš to mnohokrát deklaroval, když mluvil o hledání Božího království – žít způsobem, který šíří ve světě život, lásku, naději a svobodu. Častokrát míváme tendenci vzdát se takového jednání, protože máme pocit, že úkol je pro nás příliš velký a naše zdroje příliš malé. A tak si říkáme: „Co my vlastně můžeme změnit?“ Ale pokud nás má život Ježíšův něčemu naučit, pak je to způsob, jakým mohu ovlivnit tento svět, mít třeba vliv jen na jednoho člověka, ovlivnit jen jednu situaci. To je vše a nic víc se od nás nevyžaduje. Každý z nás v našem bezprostředním okolí můžeme něco malého udělat, dodat energii, poskytnout naději, přinést něco z Boha. Máme moc přinášet život do temných míst, vnášet světlo do zlomeného světa. V tomto nepotřebujeme překypovat mnoha velkými nápady. Stačí, když přineseme lásku, naději nebo i praktickou pomoc jedné jediné osobě, jak to ostatně také dělal Ježíš. On neměl velkolepé plány se zástupy lidí a se světem, neuzdravil miliony, ale zaměřoval se vždy na jednotlivce, na jednoho jediného člověka. A tak i my máme moc ovlivnit třeba jen jednu malou situaci, jakkoliv nepatrná se nám může zdát.

Bratři a sestry, zrekapitulujme si na závěr, co vede k plnohodnotnému životu v následování Ježíše Krista. Je to především vědomí, že jsme Bohem bezmezně milováni. Je to učit se být pravdivými a žít bez přetvářky. A nakonec je to měnit tento svět k lepšímu. Pokud se rozhlédneme kolem sebe, zjistíme, že je mnoho příležitostí pečovat, věnovat se druhému, mnoho možností přinášet útěchu, potenciálu k budování, možností k lásce druhých. Máme dveře otevřené k boření zdí a stavění mostů. Jde jen o to lépe se rozhlédnout a uvidíme možnosti, jak prokázat vlídnost a dobrotu, jak promluvit s cizím člověkem a uvítat ho jako přítele, jak vyslechnout někoho, když právě spěcháme a nemáme čas, jak nechat odeznít chvíle hněvu nebo mrzutosti, jak odpustit tomu, kdo nás zklamal.

Shledáváme, že je to právě v těchto věcech obyčejného každodenního života, kdy náš život nabývá smyslu a cíle. Nemá cenu se ohlížet po nějakých velkých vizích a záměrech. Usilovat o okázalé a velikášské činy. Naopak, vězme, že tam – v každodenních krůčcích toho nejvšednějšího života – je to, kde zjišťujeme, že kráčet za Ježíšem nabývá nového významu. Ježíšova výzva: „Pojď za mnou“ je aktuální a stejně naléhavá dnes jako tenkrát. Pokud se jí přidržíme, s každým novým dnem se před námi rozprostře horizont k novým cestám a způsobům žití v tomto světě.

Mějme odvahu, uposlechněme Ježíšovy výzvy a vyjděme!

Lydie Kucová

Kázání proneseno 5. 6. 2016.