Uzdravení malomocného
6. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 11. 7. 2010 Marek 1,40-45
Milé sestry
a milí bratři,
Rád bych
dnešní kázání pojal trochu neobvykle, jako vyprávění tří různých příběhů.
Věřím, že tyto příběhy spolu souvisí a nepotřebují už žádný další, vysvětlující
komentář.
První příběh
se odehrál v roce 1933 v druhé nejlidnatější zemi na světě,
v Indii. Indická společnost je už po více než dva tisíce let rozdělena do
několika společenských vrstev, kterým se obvykle zjednodušeně říká kasty. Tyto
kasty jsou tradičně od sebe neprodyšně odděleny, není možné, aby lidé
z jedné vrstvy uzavírali manželství s příslušníky vrstvy odlišné.
Každý má své předem dané místo k životu, svůj vymezený prostor. A kdesi
pod tímto kastovním systémem, na té vůbec nejnižší společenské příčce stojí
skupina lidí, kterým se říká „nedotknutelní“. Těchto lidí je v současnosti
asi 160 miliónů, a ačkoli
to již dnešní Indické zákony oficiálně nedovolují, stále přetrvává ve vztahu
k nedotknutelným mnoho starých, tradičních pravidel. Tito lidé nesmějí
vstoupit do žádných společenských prostor ani do chrámů. Nesmějí
s ostatními lidmi jíst, cestovat ve stejných dopravních prostředcích, jsou
často veřejně uráženi, biti nebo alespoň přehlíženi. Ze svého postavení se
nemohou nijak sami vymanit. Vypracovat se k lepší společenské roli. Pokud
se jednou člověk narodí jako nedotknutelný, je odsouzen k tomu, aby prožil
život za hranicí bídy.
Jedním
z mála lidí, kteří se pokusili situaci nedotknutelných změnit, byl Indický
vůdce Mahátmá Gándhí. Udělal to zvláštním způsobem. Místo aby za zlepšení
jejich situace loboval v politice, snažil se o proměnu zákonů či vyžadoval
přísnější kontroly jejich dodržování, přijal na sebe všechny vnější znaky této
nízké kasty a vydal se společně s nimi v roce 1933 na veliký pochod
napříč Indií, při kterém vědomě a úmyslně porušoval zaběhnuté tradiční zákazy a
tabu. Troufl si vcházet na zakázaná místa, vstupoval s nimi do chrámů,
dotýkal se lidí. Pro nedotknutelné zavedl nové označení – „haridžané“, což
znamená „Boží lidé“. On sám se tak pochopitelně vystavil pohrdání a napadání. Byl
urážen a bit, mnoho jeho dřívějších příznivců se s ním přestalo stýkat a
opustilo jej. Od té doby se ale situace nedotknutelných začala postupně měnit.
Ani dnes není zdaleka vyhráno, ale mezi signály velkého zlepšení patří
například to, že v nedávné době se dokonce jeden z nedotknutelných
stal Indickým prezidentem. Tolik první příběh.
Druhý příběh
se odehrává v nám známějším prostoru i bližším čase. Jeho dějištěm je
současná Praha. Neexistují žádné naprosto spolehlivé statistiky, ale podle
mnoha odhadů v dnešních dnech žije v Praze několik tisíc lidí, pro
které se vžilo označení bezdomovci. Je to ale přece jen trochu zavádějící
označení. Bezdomovectví totiž zdaleka není jediným problémem těchto lidí.
Obvykle se k němu druží nezaměstnanost, psychické a fyzické nemoci,
alkoholismus, závislost na drogách a neschopnost tento stav jakkoli účinně
změnit. Bezdomovci jsou z mnoha důvodů za okrajem obvyklých sociálních
struktur a představují tak pro ostatní obyvatele Prahy něco jako nepříjemný a
vyčerpávající nádor, se kterým si neumíme příliš poradit. Někteří z Vás si
vzpomenou, že mnoho z reality bezdomovectví nám nedávno při setkání
sborových „třicátníků“ odhalil bratr Pavel Akrman – ředitel azylového domu
Armády spásy. Většina z nás má ale s touto věcí osobní zkušenosti –
obvykle velmi nejednoznačné.
Jak se máme
s bezdomovci vypořádat? Jak jim pomoci, nebo alespoň jak utlumit negativní
jevy, které bezdomovectví provázejí? Určité řešení v nedávných dnech
nabídl „hrdina“ našeho druhého příběhu – pražský radní Jiří Janeček. Navrhl,
aby za okrajem Prahy byl vybudován jakýsi sběrný tábor, do kterého by byli
Pražští bezdomovci postupně umísťováni, až by nakonec docela zmizeli
z ulic. Ve svém prohlášení pan Janeček uvedl: „Musíme bezdomovce vytlačit
z centra. Představují hygienické a bezpečnostní riziko, není to nic
pěkného na pohled."
Na
pokračování tohoto druhého příběhu si ještě budeme muset počkat. Dnes není tak
úplně jasné, jak se bude situace vyvíjet. Tak trochu to pochopitelně záleží i
na nás…
Poslední
třetí příběh, s těmi dvěma předchozími, jak věřím, úzce souvisí.
Ten příběh
začal v okamžiku, kdy se Ježíš rozhodl opustit své první působiště,
městečko Kafarnaum. Bylo totiž zapotřebí, aby Ježíšova zvěst zazněla i na
jiných, odlehlejších místech. A zdá se, že Ježíš ani nedošel nikam daleko, snad
jen na dohled od Kafarnaum a už se octl na prvním takovém místě. Nebudeme asi
daleko od pravdy, když si domyslíme, že to opuštěné místo představovalo něco na
způsob lidské skládky.
Na podobná
místa – obvykle opuštěné hřbitovy a rumiště na okraji měst a vesnic, byli
v biblických dobách vytlačeni lidé, kteří byli postiženi malomocenstvím.
Tato choroba měla svůj démonický, nadpřirozený rozměr. Nebylo tak docela jasné,
co je její příčinou. Propukala nenápadně, pozvolna. Na počátku nemoci jako by
člověku vyhasínala jeho životní síla. Fyzicky i psychicky scházel, slábl,
stával se „málo mocným“. Nezvládal už zastat práci, která pro něj dříve byla
snadná. Docela podobně jako dnešní bezdomovci, octl se ve stavu jakési strnulé
neschopnosti cokoli vykonat, jakkoli změnit svůj rozpadající se život.
Po čase se
pak nemoc začala zviditelňovat také hnisáním a rozpadáním kůže, stále většími a
bolestivějšími ránami. Přesto ale malomocenství rozhodně nevedlo k rychlé
smrti. Právě naopak. Postižený člověk mohl žít ještě desítky let. Horší než
fyzické utrpení ale bylo úplné vyřazení ze společenského života. Nemocný musel
opustit svůj domov, rodinu, náboženskou obec. Stal se stínem, kterému se každý
zdálky vyhýbal.
A právě
takový rozpadající se a nemohoucí člověk se obrátil na Ježíše, přímo
k němu přiběhl a padl před ním na kolena. Vzepjal se k poslednímu
pokusu o záchranu: „Chceš li, můžeš mě očistit.“
Jeho slova
pochopitelně můžeme vnímat jako vyznání víry v Ježíše – jako tajemnou a
těžko pochopitelnou jistotu, že Ježíš má moc uzdravit i malomocenství. Odkud se
to mohl tento izolovaný člověk dovědět? Je ale také docela dobře možné, že jeho
výkřik je jen šíleným výstřelem naslepo. Že se v něm ozývá i určitý
sarkasmus a poťouchlost člověka, který už nemá co ztratit.
Ježíše ale
kupodivu nezajímá, jaká je motivace malomocného. Nevyptává se na detaily,
netestuje jeho víru ani nečeká, až se malomocný sám vzchopí k činu. Jediné
co v evangeliu čteme, je stručná poznámka: Ježíš byl pohnut soucitem.
Soucit vyvolal u Ježíše pohyb – opět stejný, prostý, ničím nekomplikovaný
pohyb: dotek. Ježíš se dotkl malomocného a řekl: „Chci, buď očištěn.“
Není to
jenom gesto zázračného léčitele. V tom doteku je mnohem víc. Stejně jako
Mahátmá Gándhí tímto dotekem bere Ježíš nečistotu malomocenství na sebe. Stává
se malomocným. Jen se dobře podívejme, jak dnešní příběh končí. Zpráva o
Ježíšově činu se navzdory jeho zákazu rozšířila, „takže Ježíš už nemohl kamkoli
do města veřejně vejít, ale zdržoval se venku, na pustých místech…“
Modleme se:
Hospodine,
Pane moci a čistoty,
Den co den
narážíme na malomocenství kolem nás i v nás samých. Lidé na okraji naší
společnosti nejsou schopni vystoupit ze začarovaných kruhů svého rozpadu. A my
sami se jim v této neschopnosti často podobáme. Ty v Ježíši Kristu
přicházíš jako ten, kdo z pouhého soucitu bere podíl na lidské bídě. Máš
moc očistit. Prosíme Tě, očist nás a dej nám sílu a odvahu následovat našeho
Pána Ježíše Krista na soucitné cestě na lidská smetiště.
Amen