Zrno hořčičné
První čtení: Ezechiel 17,22-24 (dle BKr)
Druhé čtení: Matouš 13,31-32
Sestry a bratři,
dovolte mi abych v blížícím se předjaří začal líčením sezónního obrazu - zimní scenérie: krajina je vyvedena v tlumených barvách, bez zeleně, nad řekou prolétá šipka tmavých ptáků – razí si cestu ostrým větrem, který ale jen sotva viditelně hýbe stromy. Ty jsou holé. Krajina se odhaluje jinak než jsme zvyklí a otevírá nám pohledy a průhledy přes rok jinak nevídané. Když procházím kolem shluku keřů, vylétne z něj hrstka drobných ptáků, snad vrabčáků, které jsem vyplašil.
V mžiku někam zmizí.
Rád bych připomněl jeden z impulzů, kterým se naše tradice vyživuje a ke kterému se vrací. Moment kdy menší skupinka v zimě roku 1525 v Curychu sáhla k neobvyklému kroku a jeden druhého pokřtili aniž by byl kdokoli z nich ordinován. Byli pokřtěni po soustavném studiu Písma a na základě vyznání víry. Záhy začali být pro svou víru a z ní vycházející praxi tvrdě pronásledováni. Jejich odkaz ale nezmizel. Jsme tu dnes my, kteří se k nim hlásíme společně se spoustou sester a bratří po celém světě.
Podobný pohyb ohrožených a chatrných začátků je vlastní křesťanství vůbec. Křesťanská víra vzniká z nejisté a těžko uvěřitelné zprávy nedělního rána. V důsledku vede k postupnému šíření evangelia po všemožných koutech Eurasie, Afriky a celého světa. A podobně je to také se slabou a nechápavou vírou Ježíšových učedníků. Jen obtížně čelili jeho předpovědím utrpení a smrti, když se blížili na Velikonoce do Jeruzaléma. Vyhlídky byly v den pátečního soudu a vykonání rozsudku opravdu chatrné - jestli vůbec nějaké. Den sobotní měl být ale překonán.
Religionisté s oblibou mluví o procesu tuhnutí žhnoucí lávy intenzivních náboženských prožitků. Popisují je jako pocity úžasu a děsu před posvátným, které předcházejí slovní reflexivní rovinu, tj. promýšlenou lidskou odezvu na působící posvátné. Mohli bychom tento popis přirovnat také k jednotlivým příběhům víry nejednoho z nás: po intenzivních zápasech o víru a podobu v jaké jsme se s ní setkali, jsme se dali pokřtít a - od těch dob chodíme do společenství. Něděli co neděli. Zatuhlá láva? Zvyk?
Myslím, že dnešní podobenství poukazuje na spíše opačný moment. Podívejme se na něj společně. Jde o povahu království nebes. Přirovnání mluví o jednom aspektu nastávající Boží vlády. A ani za mák se nepodobá mocným lidským říším. Ale pouze nepatrnému zrnku. Z bezprostředně předchozích podobenství u Matouše – o rozsévači a o pleveli a pšenici – vysvítá, že role člověka, jež seje, patří Hospodinu. Na své pole tedy přináší drobná zrnka a asi někam na kraj je seje s vědomím, že jsou sice nejmenší ze všech semen, když ale vyrostou budou větší než vše, co už na poli roste. Vyšší a vitálnější než pšenice, ale i než plevel, co pšenici ohrožuje. Dokonce se místo užitné rostliny nebo keře má stát stromem. Má se rozbujet tak, že překoná lidskou zkušenost, představy i očekávání. Se životaschopností urputnější než plevel nám má přerůst přes hlavu. Má se stát stromem, který bude lákat ptáky nebes, aby se k němu slétali. Aby v něm nacházeli útočiště před žárem slunce, před chladem noci, před nevlídným větrem.
Kde je ale naše stanoviště v tomto podobenství? Odkud jej dnes chápeme? Kde se nalézáme? S žádnou rolí kromě naposled přilétajících ptáků se nemůžeme snadno identifikovat. A ti přilétají až na konci, až jako happy end. Přitom děj a dění je právě to, co máme dnes sledovat.
Dnes jsme pozváni, abychom se dívali jinak než v okamžiku bezprostředně se blížícího neštěstí, katastrofy nebo ohrožení. V takových chvílích totiž vidíme ve zpomaleném tempu – zpomalené rychle se blížící nebezpečí – pak snaha o únik. Jako ti vrabci. Hospodin nás ale zve k vyhlížení větších celků. “Časosběrně zrychleně” pak vidíme, co by nám jinak zůstalo skryto: jak se blíží další a další, kteří v království nebes nacházejí své útočiště, svůj domov.
Jan Koukal
Kázání proneseno 15.2.2015.