Kazatelská zpráva za rok 2011
Kazatelská zpráva za rok 2011
Předložena v rámci výroční sborové konference Na Topolce, 26. 2. 2012, Invocavit
Milé sestry a bratři,
má letošní kazatelská zpráva bude sestávat ze dvou víceméně samostatných částí. První z nich bude stručné, statistické přehlédnutí uplynulého roku. Druhou část pak bude tvořit má krátká úvaha nad stavem a směřováním našeho sborového společenství.
1/ Statistika
K 1. lednu 2012 čítá naše sborové společenství 59 členů. (Tento údaj ovšem musíme doplnit o dalších 38 členů sboru Petra Chelčického – celkem tedy 97). V průběhu roku zemřela ve svých devadesáti letech naše setra Jiřinka Šimonová. Její památku, stejně jako památku jen nedávno zesnulé sestry Jarušky Pěkné uctíme v tuto chvíli společnou chvílí ticha. Za celý uplynulý rok jsme nepřijali ani jednoho nového člena, neslavili křest. To pochopitelně není nijak radostný signál. V samém závěru roku bylo ovšem opět zahájeno setkávání předkřestního katechumenátu.
V průběhu roku jsme slavili 52 bohoslužeb. Kromě mne při nich sloužili kázáním členové našeho kazatelského týmu a také hosté – Jiří Nečas, Joel Ruml, Samuel Hejzlar, Luděk Šíp, Ivan Štampach a Martin Prudký. V rámci slavnosti Díkuvzdání nám také poprvé kázali bratři Martin Urbánek a Adam Gajdoš. V průběhu celého roku jsme se věnovali především čtení Markova evangelia, k jehož závěru se pozvolna blížíme.
K pravidelným schůzkám se setkávala skupinka Biblické hodiny. Probírali jsme úvodní kapitoly knihy Skutků. Rovněž setkání ekumenické biblické hodiny, při kterých se střídáme s evangelickým sborem v Nuslích a katolickou farností na Habrovce probíhala po celý rok. Téma Lukášova evangelia jsme doposud nevyčerpali.
Dvakrát do měsíce probíhala setkání bytového semináře, kterého se zúčastňují zejména přátelé sboru, a na kterých jsme postupně četli Dantovu Božskou komedii, Stébla trávy Walta Whitmana a Goetheho Fausta. Proběhlo také několik seminářových setkání s religionistou Ivanem Štampachem. Při setkání třicátníků jsme také měli možnost vyslechnout zajímavou přednášku historika Martina Nodla o středověku.
Kromě období letních prázdnin se pravidelně před začátkem nedělních bohoslužeb konalo vyučování nedělní školy pro dospělé. Sestra Lýdie Kucová dokončila cyklus věnovaný českému baptistickému hnutí a zahájila nové téma dobového pozadí SZ, bratr Pavel Vychopeň zase dokončil svůj rozsáhlý cyklus o dějinách světového baptismu. V současnosti jsme, ochuzeni již o jeho další službu, s povděkem přijali mezi vyučující bratra Petra Macka, který pro nás otevřel téma otázek ekumenismu. Já sám jsem se věnoval tématu vztahu křesťanství a výtvarného umění, v jehož probírání pokračuji i nadále.
Neděle byla také dnem setkávání dětí. Program pro ně připravovali učitelé nedělní školy – Alžběta Urbánková, Barka Jamborová, Petr Dolenský a Janina Gondášová. O programu se více dozvíme ze samostatné zprávy, která za okamžik zazní. Nedělní škola také pořádala víkendový výlet do Osinalic a týdenní dětský tábor na témže místě. Děti nám v průběhu roku posloužily zpěvem při bohoslužbách a při Vánoční slavnosti předvedly profesionální herecké výkony při divadelní hře z pera bratra Petra Dolenského.
Kromě těchto pravidelných aktivit sboru se konalo mnoho jednorázových akcí. Janina Gondášová iniciovala několikrát sejití sester. Ivana Swiatková opět zorganizovala adventní sejití seniorů. Ve spolupráci se střediskem Diakonie ČCE pro zrakově postižené jsme uspořádali tradiční koncert na Slepičárně, který by se nemohl konat bez práce Honzy Koukala, a také adventní bazar. Uskutečnilo se několik sborových výletů, dva nedělní výjezdy do sborů BJB v Pardubicích a v Brništi, týdenní sborová dovolená v Pusté Rybné.
V prostoru modlitebny se konaly výstavy malíře Michala Novotného - MICLa a fotografa Nikolaje Rýfra. V rámci slavnosti Díkuvzdání byla také do předzahrádky sborového domu instalována socha Totem, kterou na dobu jednoho roku laskavě zapůjčil sochař a malíř Cyril Hančl.
Sestry Ester Pěkná a Lydie Kucová opět vykonaly mnoho práce na přípravě a pořádání dalšího ročníku Procházkovy přednášky – mapující tematiku perzekuce BJB a procesů s kazateli v padesátých letech. Akce měla opakovaně velký ohlas v BJB a přijela na ní také řada hostů.
Poslední adventní neděli se s úspěchem konalo již zmíněné představení dvou vánočních her.
Delegáti našeho sboru, ale i další členové se v roce 2011 aktivně účastnili všech důležitých jednání na půdě BJB. Tady vnímáme situaci jako do značné míry stabilizovanou, což ovšem neznamená, že prostou různých rizik a potenciálních úkolů. Dá se očekávat, že zejména otázka finančního „narovnání“ mezi státem a církvemi bude v následujícím období neuralgickým bodem, který se i nás tak či onak dotkne. Věřím, že naše stanovisko v této věci zůstane pevné a budeme schopni je smysluplně tlumočit celé Jednotě i našim ekumenickým přátelům.
Závažným zlomem v životě našeho sboru bylo rozhodnutí přijmout společenství sboru Petra Chelčického v Lovosicích, jako naši stanici. Je to pro nás docela nová zkušenost, teprve budeme postupně poznávat, co všechno nám přinese. Jsem rád, že i dnes budeme moct vyslechnout nové informace o životě tohoto našeho sboru a že jsou jeho zástupci přítomní na naší konferenci, aby zase referovali o tom, co se děje u nás.
Ve výčtu sborových aktivit by se dalo ještě dále pokračovat, věřím ale, že toto prozatím postačí. V následující rozpravě mne můžete případně doplnit.
První část své zprávy bych rád ukončil poděkováním všem, kdo se aktivně podíleli na životě sboru a všech úkolech, které z něj vyplývají. Vím, že to bylo často s velkou obětí Vašeho času a energie. Díky Vám pro mne byl tento rok další radostnou zkušeností.
2/ Úvaha nad stavem a směřováním sboru
V této druhé polovině své kazatelské zprávy si dovolím protentokrát rezignovat na systematický komentář výše uvedeného výčtu jednotlivých složek sboru, diakonátů a generací a místo toho se chci pokusit na krátkou chvíli poodstoupit, nahlédnout na náš sbor z určitého odstupu /tedy do té míry, do jaké je takový odstup vůbec možný/ a nahlas zauvažovat o tom, jak se mi vlastně po šesti letech kazatelské služby sbor jeví.
Jenom sotva jste mohli přehlédnout, že jedním z mých oblíbených slov, která ve vztahu k našemu sboru často používám, je „otevřenost“. Vím, že už toto slovo hrozí zevšedněním, tím, že se z něho stane floskule – pokud se tak už přímo nestalo. To, že toto slovo opakovaně zdůrazňuji, ale není tak úplně jen mou omezenou slovní zásobou. Vychází to spíše z pocitu, že některé důrazy velmi snadno upadají v zapomnění, že snadno vyvanou a vymizí, pokud se k nim trvale nebudeme vracet a oživovat je.
Otevřenost sboru je možné pochopitelně chápat různě. Jako první, nejobvyklejší porozumění se nám nabízí otevřenost misijní – jakási programová vstřícnost, pohostinnost, nízkoprahovost, která může umožnit lidem v okolí sboru snadněji vstoupit a uchovat si přitom pocit svobody - neukrácené individuality. Věřím a doufám, že se nám to alespoň částečně daří. Tím se ale motiv otevřenosti určitě nevyčerpává. Neméně důležitou, možná naopak důležitější, je z mého pohledu otevřenost sborového společenství ve vztahu k zvěstovanému Božímu slovu, a to nezbytně znamená také otevřenost k možným změnám, pohybům, otevřenost k vycházení ze všeho, co jsme doposud promysleli a prožili, z našich tradic a zvyklostí. Ani tady ale naše úvaha nemůže skončit.
Zároveň s otázkou otevřenosti je totiž potřeba promyslet také rub tohoto tématu. Otevřenost musí být vždy nezbytně vyvažována určitou formou uzavřenosti. V sebezáchovném pohybu se sbor musí vědomě uzavírat určitým tendencím, podnětům, určitým samohybným procesům. A to nejen tendencím teologického, myšlenkového úpadku, ale především trvale přítomné tendenci k mechanizaci, automatizaci sborového života. Často si opakujeme, že sbor je živým tělem – živým organismem. Tento organismus má ovšem také sklon k degeneraci. Velice snadno a často se mění v profesionální organizaci a ještě dál v organon - tedy v nástroj či stroj – lépe či hůře promazaný mechanismus.
Jak se můžeme proti hrozbě takového tuhnutí bránit? Myslím, že je důležité, abychom si uchovali a pěstovali určitou podobu nehotovosti, nedokončenosti - dětskosti. Snad té, o které mluví také Ježíš, když říká, že nevejdeme do Božího království, dokud nebudeme jako děti.
To pochopitelně nemá a nemůže znamenat, že bychom se měli propadnout zpět v čase do stavu infantilní naivity a nezodpovědnosti. Dětskost, kterou mám na mysli, chápu spíše jako radostný postoj podporující a umožňující rozvíjení tvůrčích sil sboru, imaginace a elánu nezlomeného rádoby zkušenými hlasy o tom, jak to chodí, musí chodit, jak to či ono nejde, jak už to či ono bylo marně zkoušeno, atd.… Dětskost, o které mluvím, chápu jako nenahraditelné místo oslovitelnosti. Jsem přesvědčený o tom, že jedině tam, kde si uchováváme nejasnost, nejistotu, tázavost, ano určitou nemotornost ve vztahu ke světu i k Božímu slovu, jedině tam je s námi ještě k hnutí.
Takový dětský stav sboru je samozřejmě někdy těžko čitelný a zneklidňující. Není na první pohled zřejmé, co je tvůrčí, do budoucna nosný a seriozní pokus o něco nového, co je naopak pouhá lajdačina, nešikovnost, teologická zmatenost. Sbor takto dětský – tedy takto otevřený a takto uzavřený, je v pohybu. V pohybu, který zabraňuje nastolení absolutního řádu. Někam jdeme, rosteme a dospíváme, za něčím směřujeme, a to znamená, že se nám tu a tam rozpadá pochodová formace, znamená to i to, že tu a tam zabloudíme, musíme se pak složitě vracet…
Oproti mnoha jiným sborům máme tady Na Topolce obrovskou výhodu inspirativního a nosného dědictví. Topolka snad nikdy ve své minulosti neupadla do úplné zatuhlosti. Nikdy jsme úplně nezestárli. Vždy tady zůstávala živá hravost, touha objevovat, někdy tak výrazná, že nás druzí měli za jakési zdivočelé rošťáky a floutky, od kterých je lépe se distancovat.
Za to můžeme být našim předchůdcům vděční. Sbor ovšem nevyžije z objevů, které kdysi někteří z nás udělali. Ano – je tady Jindřich Procházka, Stáňa Švec, je tady stále s námi Petr Macek,… Máme je v zádech a po boku. Nemůže to ale přece znamenat, že už je nasměrováno, že už nám byl jaksi do zásoby vypočítán kurs a my už jen navazujeme. Pokud si sbor v každé generaci neobjeví a znovu nepřijme za svůj velký objev pohyblivosti, nedokončenosti, pak se postupně a nenápadně nutně transformujeme do podoby tradicionalistické církevní konzervy, v lepším případě vcelku chutné, ale přesto ve své podstatě fádní a nevýživné.
Milé sestry a bratři,
děkuju Vám všem za to, že Topolka zůstává radostným a rozpohybovaným organismem. A prosím Vás o další trpělivost a pomoc, abychom si společně uhájili tento mladistvý stav nezajištěné, ale zároveň nadějné a intenzivní první lásky.
Na závěr vyslechněme slova proroka Jeremiáše, jehož ústy Hospodin promlouvá ke své nevěstě: „Toto praví Hospodin: Připomínám Ti zbožnost Tvého mládí, Tvou lásku před sňatkem, jak jsi za mnou chodila pouští, zemí neosívanou.“ (Jeremiáš 2,2)