Jdi na obsah Jdi na menu

Kýč a lež

Z různých stran slýcháme úvahy o postdenominační současnosti křesťanství. Může to jistě znamenat mnohé, ale jen sotva můžeme taková slova chápat jako konstatování postupného překonání všech rozdílností, které jednotlivé denominace po staletí udržovaly ve vzájemném napětí. Naše současnost se ani vzdáleně nepodobá univerzálnímu ekumenickému smíru. Za postdenominační rétorikou stojí nejspíše skutečnost, že různice uvnitř křesťanství už obvykle nebývají určeny dobře rozpoznatelnými hranicemi jednotlivých církví. Tyto hranice prolínají pestré a mohutné proudy, jako je evangelikalismus či charismatické hnutí. I na stránkách Protestanta byl již mnohokrát z různých perspektiv promýšlen vztah těchto velkých proudů. Ne vždy se tak děje bez emocí a vzájemné podezřívavosti. A ne vždy je tato podezřívavost docela bezdůvodná. Ve většině takových kritických konfrontací do popředí vystupují podobné motivy. Odlišné tradice jsou poměřovány v otázkách své teologické soudržnosti, věrnosti biblickému svědectví, nebo je poukazováno na různé kontroverzní projevy v životní praxi.

Tenkým ledem, na který se málokomu chce vstoupit, ale zůstává oblast konkrétních podob, které na sebe bere osobní zbožnost. Ta se jen zřídka stává terčem serióznější kritiky. Navzdory velkým rozdílům a pochybnostem, které v této oblasti panují, zůstává zbožnost jakousi citlivou privátní sférou. Tady vládne pravidlo osobního vkusu, který, ať už je sdílen nebo ne, zdánlivě nemůže být předmětem věcného sporu. Tento opatrný gentlemanský přístup je jistě pochopitelný, zakládá se ale na vážném nedorozumění. Předpokládá totiž, že sféra vkusu nemá co do činění s otázkou pravdivosti. Že forma, kterou je zvěst evangelia uchopována, nemá vlastně zas tak úplně co dělat s vlastním obsahem této zvěsti. Opak je pravdou.

Projevy zbožnosti, jakkoli se to na první pohled nemusí zdát zřejmé, představují zvláštní oblast mimoumělecké estetiky. Na rozdíl od různých uměleckých disciplín v případě zbožnosti jistě není estetický rozměr prvotní. To však nic nemění na tom, že je výrazně přítomný. Proto je na místě mluvit o určitém vkusu zbožnosti. A z tohoto hlediska je také nutné zamyslet se nad možností zbožného „kýče“.

Český estetik a filosof Tomáš Kulka, který se otázkou kýče dlouhodobě intenzivně zabývá, ve své knize „Umění a kýč“ formuloval tři základní charakteristiky kýče:

1. Kýč zobrazuje objekty nebo témata, které jsou všeobecně považovány za krásné anebo které mají jasný emocionální náboj.

2. Tyto objekty a témata musí být okamžitě identifikovatelné a

3. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem.

Už z těchto tří charakteristik je patrné, že náboženská témata jsou bohatým polem pro různé podoby zbožného kýče. Substantivní neplodnost kýče – jeho neschopnost obohatit asociace zobrazovaného – má ovšem v oblasti náboženské zkušenosti hlubší dopad, než v oblasti umění. V galerii můžeme kýč s klidem přejít jako postradatelnou veteš, která nic nového nepřináší. V případě výpovědi víry však do popředí naléhavě vystupuje otázka pravdy. Forma zbožnosti pokleslá na úroveň kýče nejen že nic nového nepřináší, ale sama o sobě popírá a vylučuje novost evangelia. Kýč jako nástroj sebe-potvrzení umlčuje slovo, které k člověku přichází zvenčí. Prostor, který měl být evangeliu otevřen, se před ním zabarikádovává pomocí výrazových prostředků kýče. Zbožný kýč není jen zamlčením pravdy, ale vede proti pravdě otevřený boj.

Evangelium prohnané trychtýřem kýče se převrací ve svůj opak. Potvrzuje sebe sama a stává se mocí, která legitimizuje bídný stav. Na místo obrácení (methanoia) nastupuje pohodlné převalování se na místě. Vědomí hloubky vlastní viny je zakryto emocionálním vyznáváním všemožných pseudo-vin, které jsou ve skutečnosti jen prohřešky proti dobré maloměstské morálce. Hloubka boží milosti v Kristu je zakryta mělkostí citových a svépomocně navozených zážitků zbožného blaha. Argument svobody vkusu v takové situaci není na místě. Problémem kýčovité zbožnosti není její ošklivost a plochost, ale její aktivní boj proti evangeliu.

Logickým důsledkem tohoto rozpoznání by mělo být opuštění falešné tolerance a lhostejnosti ke všem projevům kýčovité zbožnosti. V prvé řadě je potřebné sebekriticky prověřit stav své vlastní tradice. Církev by se měla v této oblasti vědomě kultivovat a odstraňovat takové výrazové prostředky zbožnosti, které popírají evangelium. Lhostejnost k výtvarnému umění, která v protestantském prostředí často dosahuje rozměrů hrdé ignorance, zpovrchnění hudebního života církve, provázené příklonem k repetitivnímu americkému popu, nezájem o současnou literaturu, film a divadlo – to všechno jsou nebezpečné signály, které by církev neměla nechat bez povšimnutí. V druhé řadě je nutné zapojit otázku kýče do seriozní polemiky s nejrůznějšími proudy uvnitř křesťanství. Kýč má své teologické konotace, které by v kritickém rozhovoru neměly stát stranou. Jistě je nutné, aby se tak dělo citlivě a věcně. Povrchnost ve vzájemném rozhovoru ale k ekumenické shodě nepovede. A i kdyby snad ano, bylo by lepší o takovou vachrlatou shodu neusilovat.

Jáchym Gondáš

Článek byl uveřejněn v časopise Protestant 5/2011