Text Vánoční hry 2009
Labyrint světa aneb kudy
ven?
Vánoční hra baptistického
sboru Na Topolce, Vánoce 2009
Expozice – V pracovně Jana Ámose
Osoby: JAK, anděl
Místo: pracovna Jana Ámose Komenského. Hraje hudba,
která postupně doznívá. JAK sedí za
psacím stolem a píše. Všude množství knih, pracovní nepořádek. Do místnosti
neslyšně vstupuje anděl a nahlíží JAK přes rameno. Ten, aniž tuší, že má
návštěvu, po nějaké chvíli zvedá popsaný papír a nahlas čte…
JAK: Labyrint světa a ráj
srdce. To jest - kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení
a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy
omrzení všeho a zoufání…
Nu, pěkně jsem to sepsal,
pravda jen co jest. Snad na to i milostivý pan Karel ze Žerotína s libostí
pohlédne. Napíšu mu tam nějaké pěkné věnování.
Anděl: No, když myslíš.
JAK: Fuj tajxl! To mi
hrklo! Co… co tady pohledáváš?
Anděl: Pohledávám? To je
mi ale přivítání! Tebe pohledávám a to tvé dílo. Inkoust na tom ještě neoschl,
tak jsem se přiletěl podívat. Ty to ještě nemůžeš vědět, ale o tomhle tvém
spise se budou děti učit ještě za stovky let. To se jen tak někomu nepovede.
Tak jsem si to nechtěl nechat ujít.
JAK: Říkal jsi, přiletěl?
Nejsi ty nakonec nějaký černokněžník? Nebo snad něco ještě horšího?
Anděl: Neboj. Já jsem
anděl. Ahoj.
JAK: Navštíven andělem!
Taková čest! Tak to už jsem skoro jako milostivá Marie Panna!
Anděl: Tak… určitá podoba
by tam i byla… I když… Ona měla o dost tmavší vlasy.
JAK: Poslyš, anděli… smím
ti tak říkat? Říkal jsi, že se o tomto mém spise budou učit děti za stovky let?
Nemohl bys mi také prozradit, zdali se jím budou řídit? Zdali se nechají
poučit? To mi totiž na srdci leží ze všeho nejvíc. Jinak by má práce byla
marná…
Anděl: Jak to jen říct?
Víš, Ámosi, lidé toho znají hodně. Ale řídit se podle toho, to už je něco
jiného. To není jen tak. Však to už jiní zkoušeli popsat před tebou, a nebyli o
nic hloupější…
JAK: Ach tak tedy. Mohl
jsem tušit, že na to i mé slovo bude krátké. Škoda. Chtěl jsem být ku pomoci,
aby to marné lidské bloudění už ustalo.
Anděl: Nic si z toho
nedělej. Však ono to k něčemu dobré bylo a bude.
JAK: A k čemu? Mám
sto chutí pustit to veledílo k vodě.
Anděl: Víš co? Pusť ho
raději po vodě. Však ono se ti vrátí… Všichni se jistě nezmění, ale snad aspoň
jednou za čas někdo tvoje slova vpustí dovnitř, a druhým uchem mu hned
neutečou. Co my víme?
JAK: Když myslíš.
Anděl: Nemyslím, vím –
vždyť jsem přece anděl.
Obraz první – Poutník
Osoby: Poutník, Všezvěd, Mámení
Místo: městská knihovna. Poutník prochází mezi regály.
Něco hledá a nemůže najít. Po chvíli zaregistruje nedaleko stojícího Všezvěda a
přistupuje k němu.
Poutník: Dobrý den, prosím
vás, vy jste knihovník?
Všezvěd: I tak by se to
dalo říct.
Poutník: Potřeboval bych
poradit. Zrovna mám čerstvě po maturitě a hledám tady seznam vysokých škol. Rád
bych se někam přihlásil, ale nevím, co si mám vybrat…
Všezvěd: Příteli, to máte
neobyčejné štěstí. Shodou okolností jsem totiž poradcem pro plánování.
Poutník: Plánování čeho?
Všezvěd: Všeho. Plánování
povšechně. Plánování plánů, dalo by se říct. Víte, mladý člověk, jako jste vy,
se přeci jen v dnešním světě nemůže tak snadno zorientovat. To vyžaduje
určitou erudici, abych tak řekl. A od toho jsem tady právě já. Všezvěd jméno
mé.
Poutník: Ale…
Všezvěd: Žádné ale, já už
se o vás postarám. Ničeho se neobávejte. Všechno máte před sebou, teď je jen
potřeba dát věcem správný směr.
Mámení: No ne, to je ale
náhoda. Kolego! Copak jsem to zaslechla? Plánování? No to je moje, to se beze
mne neobejde.
Všezvěd: Na vás jsem málem
zapomněl. Ale když už jste tady… Dobře tedy. Pojďme.
Poutník: A vy jste,
s dovolením, kdo?
Mámení: Říkejte mi třeba
Sofie. Poslyšte… máte takový nezdravý pohled. Nebolí vás trochu oči? Neměl
byste nosit brýle?
Poutník: Oči mám
v pořádku, tedy aspoň myslím.
Mámení: No nevím, nevím.
Myslím, že byste si měl oči šetřit. A jaká to šťastná náhoda – zrovna tady
jedny brýle mám v kabelce. No honem, zkuste si je.
Poutník: Hm… Vypadají
trochu výstředně… A víte, že máte asi pravdu. Mám pocit, že teď vidím trochu
líp. O dost líp.
Mámení: Ještě aby ne!
Tyhle brýle vám tu nezdravou mladickou podezíravost trochu vyženou
z hlavy.
Všezvěd: Tak dost řečí.
Chtěl jste si vybírat budoucnost, tak se do toho pustíme. Jak tak koukám na ty
vaše jemné ruce – do řemesla asi zrovna nejste, co?
Poutník: To máte pravdu.
Já jsem spíš přes tu hlavu. Takový přemýšlivý typ.
Všezvěd: I pro takové se
něco najde. Pojďte, něco vám ukážu. To by se vám mohlo líbit.
Společně odcházejí, začíná hrát píseň Labyrint světa a
ráj srdce…
Obraz druhý – stav podnikatelský
Osoby: Poutník, Všezvěd, Mámení, Podnikatel Matyáš,
Obchodník Karel, Podnikatel Ivan.
Squash, fitness centrum, do kterého přicházejí dva
podnikatelé. Třímají kufříky, mobily a mají na sobě obleky, které po příchodu
svlékají. Pod nimi mají sportovní úbory. Začínají se rozcvičovat a popíjejí
iontové drinky a fotí se mobilem ve sportovních pózách. V rohu stojí
Poutník, Všezvěd a Mámení a pozorují situaci…
Podnikatel: Ahoj Karle,
tak jak to dnes šlo? Co burzovní indexy?
Obchodník: Nazdar draku!
No to víš, lezou, lezou, mršky. Vydělal jsem dneska na nový Ferrari. A co ty,
Ivane? Stále děláš do oceláren?
Podnikatel: Ocel sype! Taky
si nestěžuju, udělal jsem si malou radost a koupili jsme si dnes se Sergejem na
půl Karlovy Vary.
Obchodník: Z tebe
bude nakonec chalupář, ty divochu!
Přichází Matyáš, zdraví přátele, svléká oblek…
Podnikatel: Hele ho,
Matyáš! Ahoj Matyáši, to je dost, že taky zajdeš na partičku squashe. Už jsem
si říkal, že tě to snad kleplo.
Matyáš: Ale kdepak. Jen
jsem to nějak nestíhal. Jel jsem si ráno udělat do Plzně práva a nějak se to
natáhlo.
Podnikatelé pokračují v rozcvičování. Poutník,
Všezvěd a Mámení zapřádají spolu rozhovor.
Všezvěd: Tak co? To je
přece nádherná vyhlídka! Žádné starosti, život na úrovni, zábava a stravování
v restauracích z Maurerova výběru!
Poutník: Tak má to něco do
sebe… Jen…
Mámení: Jaké jen? Copak se
vám nezdá, příteli?
Poutník si nadzvedává brýle.
Poutník: Jen mám pocit,
jako kdyby se to tady celé tak divně lesklo, snad je to těmi brýlemi…
Všezvěd: To bude asi
odlesk zlatých prstenů a drahých hodinek.
Poutník: No nevím, mě to
spíš připadá jako alobal.
Mámení: Vždyť to říkám,
máte vadu zraku. Šup tam zpátky s brýlemi, než to celé pokazíte!
Všezvěd: Tohle je pro vás
ta pravá budoucnost, věřte mi.
Poutník: Když já si stále
nejsem jistý. Nemohli bychom se podívat ještě někam jinam? Abych měl na výběr.
Mámení: Abyste nepřebral!
Poutník: Vždyť oni se
starají jen sami o sebe a svoje pohodlí. Zajímají je jenom peníze. Já hledám
místo, kde bych mohl být třeba nějak užitečný…
Všezvěd: No když chcete…
pojďme.
Mámení: S tím budou
ještě starosti! Kam ho vezmeme?
Všezvěd: Mám nápad, peníze
nemusí vonět každému, ale když se k nim přimíchá kapička moci, tomu už
málokdo odolá. Na to se chytne skoro každý…
Obraz třetí – stav politický
Báseň Účely
Osoby: Poutník, Všezvěd, Mámení, Politik, asistent,
Chodec
Na náměstí přichází politikův team. Chystají stojánek
s projevem, rozdávají letáčky chodcům. Po chvilce přichází politik.
Poutník, Všezvěd a Mámení sledují projev.
Asistent: Tady jsem to
ještě trochu přeformuloval, pane předsedo, a vyhodil jsem z toho zdravotní
pojištění, jak jste si přál. Můžeme jít na to.
Politik: Dobrý den, vážení
spoluobčané. Je vám velkou ctí, že jsem dnes zavítal do vašeho krásného města.
Jistě se vám nemusím představovat. Jsem předseda Koalice pravého středu Milan
Losna. Rád bych zdůraznil, že naše
strana v uplynulém volebním období jako jediná směřovala k zvýšení
prosperity v naší společnosti. Blíží se volby, a já vás rozhodně nechci
klamat planými sliby. Od toho jsou tady jiní. Nebudu se snižovat k tomu,
abych jmenoval, ale například předseda Hnutí levého středu Mažňák. Sami dobře
víte, že nám jde o vaše dobro. Musíme se mobilizovat proti nehumánní a zištné
politické hrozbě, kterou představuje strana předsedy Mažňáka. Tolik mé úvodní
slovo. Máte nějaké dotazy?
Chodec: Tak mě by
zajímalo, co hodláte dělat se zdravotním pojištěním.
Politik: To je vynikající
otázka! Díky za ni! Ve věci zdravotního pojištění chci zdůraznit, že je to věc
naprosto neodkladná, pro nás je to priorita a tým našich expertů už připravil
expertízu, která bude v krátkém časovém horizontu předložena.
Chodec: Aha… No… a co třeba
ta doprava ve městě. To už takhle přece nejde. Zácpa všude, je to celý
neprůjezdný.
Politik: Výborný postřeh!
V oblasti dopravy pochopitelně připravujeme rozsáhlý tunel, ve kterém se
jistě všechny současné problémy hravě ztratí.
Chodec: Tunel… Aha… Poslyšte,
a co ten skandál s prodejem Aerolinek – jak vaše žena vyhrála konkurz…
Politik: Trefný dotaz!
Celá tato kauza je pochopitelně politickou zakázkou pana předsedy Mažňáka a já
bych se rád v této chvíli rezolutně ohradil proti nařčení, že za
vítězstvím mé manželky stojí jakési nekalé machinace. Myslím, že tady média
velmi přecenila náš vztah, který bych já označil spíše za vlažný, až skoro
žádný. Od své ženy se distancuji a s jejími obchody nemám žádnou
souvislost. Další dotaz.
Poutník: Dobrý den, já
bych se rád zeptal, jestli máte pocit, že to co děláte, má smysl.
Politik: Pardon?
Nerozumím?
Poutník: Smysl. Zajímá mě,
jestli to má smysl.
Mámení: Prosím vás, vždyť
to je jasné, že to má smysl. O tom snad nemůže být pochyb. Služba vlasti, lidem
– snad není nic důležitějšího a krásnějšího.
Politik: No, slyšíte to.
Tady paní má úplnou pravdu. Politika je poslání.
Poutník: Když mám ty brýle
na očích, tak se mi zdá, že je to opravdu důležité a rozumné, co tady povídáte.
Jenže když si je takhle nadzvednu… no… to už je slabší. Vždyť vy jste vlastně
nic pořádného neřekl. Jsou to jen takové řeči.
Politik: Vy jste dobrej! A
víte, jakou mi to dalo práci, než jsem se to naučil. Zkuste si to sám!
Všezvěd: No jistě! Zkuste
si to! To je ono, příteli. To se vám bude líbit. To je ta pravá budoucnost.
Udělejte si taky tunel nebo mobilizaci – uvidíte, má to něco do sebe.
Mámení: Bojím se, že na
tohle ho neutáhneme. Je to idealista. Na něj budeme muset jinak.
Poutník: Poslyšte, zatím
mi ta vaše plánovací erudice teda moc nesedí. To, co jste mi zatím ukazoval, je
spíš k pláči, než že bych se do toho hrnul. Chybí tomu myšlenka, hloubka.
Pojďme jinam.
Všezvěd: Vy jste tedy
pěkný rýpal. Nic vám není dost dobré. Ale jak chcete. Tohle vás dostane. Chtěl
jste hloubku, máte ji mít.
Obraz čtvrtý – stav intelektuálský
Osoby: Poutník, Všezvěd, Mámení, Intelektuál Bedřich,
Intelektuál Maxmilián.
V kavárně u stolu sedí dvojice poněkud
zanedbaných intelektuálů.
Maxmilián: Kdy máme
uzávěrku, Bedřichu?
Bedřich: Za dva dny.
Maxmilián: Ajaj. A číslo
nám zatím zeje prázdnotou. Takhle by mohl ten náš nezávislý měsíčník „Kulturní
sonda“ brzo zaniknout. Musíme rychle dopsat nějaké články. Nemáš něco?
Bedřich: Díval jsem se
včera na televizi…
Maxmilián: Ty ses díval na
televizi?!
Bedřich: Náhodou jsem šel
kolem výlohy s televizemi a zahlídl jsem ji. Jinak se pochopitelně nedívám…
No a náhodou viděl jsem tam kousek toho nového filmu.
Maxmilián: Jó, to jsem
taky viděl… teda náhodou taky, …byl jsem v galerii na výstavě
konceptuálního umění a …jeden člověk tam vystavoval …zapnutou televizi…
náhodou.
Bedřich: Aha… A cos na to
říkal? To by sneslo recenzi, ne?
Maxmilián: Slabé. Přímo
ubohé! Úplně tomu chyběl nějaký hlubší ponor. Současná česká kinematografie je
v krizi. Úplně nesnáším ten povrchní, rádoby lidský humor. Takové to
čecháčkovství…
Bedřich: Přesně! Teď jsi
to vystihl. Recenze je skoro hotová.
Maxmilián: No dobře, já to
teda hodím na papír. Hele, teď mě napadá: ty bys mohl proprat nějaké
existenciální téma. Něco, co má nosnost. Já nevím, třeba rozpad tradiční
rodiny. Něco, co by šlo na dřeň.
Bedřich: To není špatný
nápad. Mohl bych třeba trochu otevřít problematiku genderových rolí!
Maxmilián: Výborně, to ty
umíš! A poslyš, teď mě tak napadá – jak se vlastně má tvoje žena?
Bedřich: Žena? … ehm. Víš, co? To je asi blbost ty
role, to už je stejně vyčerpaný. Nemusíme přece psát o všem.
Maxmilián: Máš pravdu.
Tohle přenecháme bulváru, Respektu, Literárkám.
Bedřich: Jasně. Neklesneme
pod svoji laťku. Jo, hele, ještě tady mám svoji poslední báseň. Myslím, že je
to dost silná záležitost. Docela bych to tam zařadil.
Maxmilián: Povídej!
Bedřich: Na ohybu dne se
komíhá papírový věnec. A na jeho karmínově okoralé stuze je vepsána naše zloba.
Červánky se loupou ze zdi.
Maxmilián: Ty vole! To je
pecka! Bedřichu – Ginsberg hadr!
Všezvěd: Tak co na ně
říkáte? To je síla, co? Intelektuální elita. Úplně mi běhá mráz po zádech. To
by bylo něco pro vás, že? Žádná povrchní honba za penězi a mocí. Poctivá
duchovní dřina.
Poutník: Zní to dobře. To
je pravda. S těmi brýlemi vypadají impozantně. A vydávat časopis, to by mě
asi bavilo…
Mámení: Sláva! Konečně
zabral! A máme ho! Teď už jenom pořádné vousy, manšestrákové sako a je to.
Poutník: …ale když si
brýle nadzvednu – jako kdybych tady slyšel nějaké šumění. Nebo spíš šustění -
šustění papíru. A je stále hlasitější.
Všezvěd: To bude ten
časopis.
Poutník: No nevím, mě se
spíš zdá, jako kdyby to vycházelo z nich. Odněkud z hloubky. Já teda
poezii moc nerozumím, ale skoro se mi zdálo, že je to vlastně tak trochu …
blbost. Teda úplně. Poslyšte, vždyť tohle je jenom takové šustění papírem! Já
jsem hledal hloubku! Vy jste mě podvedl!
Všezvěd: Ale příteli, tak
snad nemusí být hned tak zle! To jsou zbytečně tvrdá slova. Myslel jsem si, že
by vás to mohlo zaujmout. Ale teď už vás začínám chápat. Moc takových lidí už
dnes není, ale vy evidentně hledáte OPRAVDOVOU hloubku… že?
Poutník: Vždyť jsem to
říkal!
Mámení: Klid! Nerozčilujte
se!
Všezvěd: Snadná pomoc.
Pojďte – jde se do kostela!
Mámení: To je nápad!
Poutník: Ale to je vaše
poslední šance. Jinak vás už poslouchat nebudu.
Obraz pátý – stav duchovní
Osoby: Poutník, Všezvěd, Mámení, Farář, lidé…
U dveří kostela stojí farář a loučí se s lidmi.
Podává jim ruce a usmívá se.
1: Dneska to bylo dobrý!
Jen jsem vám chtěl říct, že se neříká „jícího“, ale „jdoucího“.
Farář: Jícího? Já jsem
přece neříkal „jícího“.
1: Říkal! Přece jak tam
byl ten vůl.
Farář: Vůl? Tedy, já si
nejsem úplně jistý…
1: No jak jste říkal, že
slyšeli „hlas vola jícího v poušti.“ Tak tam by se mělo říkat JDOUCÍHO. Ale
stejně děkuju. Oslovilo mě to.
Farář: Tak nashledanou.
2: Nashledanou bratře
faráři. Dneska jste mě opravdu rozveselil.
Farář: Tak to mám radost!
A co konkrétně vás tak rozveselilo?
2: Jak vy se vždy tak
legračně kynkláte, když mluvíte. Já jsem si u toho vzpomněla na takového toho
kývacího tučňáka – měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.
Farář: …Aha. Tak…
Nashledanou.
3: Já se chci zeptat na ty
kameny!
Farář: To je právě
nejzajímavější místo toho textu! Úplný oříšek. Řecky je to LITHOS a kraličtí to
přeložili jako balvan, jenže se v tom ztrácí ta slovní hříčka, která je
v originále. Já jsem to přeložil jako kámen a…
3: To si nerozumíme,
bratře faráři. Já myslím ty kameny vedle kostela. To tam je jako na co?
Farář: Vedle kostela? Tam
jsou nějaké kameny?
3: Kopec kamenů! To takhle
nejde s těmi kameny. Vždyť to úplně hyzdí kostel. To by mělo zmizet.
Farář: No, když myslíte…
Tak já se na to podívám.
3: To bude nejlepší. Tak
nashle. A příští týden bez kamenů.
4: Zima! Hrozná zima zase!
Ani kabát jsem si nesundal…
Farář: Já vím, mě byla
taky zima, (4 ale neposlouchá a odchází) to
je kvůli tomu namoklému uhlí… Nashledanou…
Farář zamkne dveře a pomalu obchází prázdné židle.
Ztěžka na jednu dosedne…
Píseň Odzvonilo.
Poutník: Nevypadá právě
šťastně.
Všezvěd: To máme jen
zrovna smůlu. Obvykle je veselejší. Je s ním legrace.
Mámení: A navíc… o štěstí
přece nejde. Víra, to je zápas. Žádné chi chi chi. To by bylo pěkně laciné,
kdyby byl Pán Bůh jen pro zábavu.
Poutník: To zní moudře…
Mámení: Říkala jsem, že se
jmenuju Sofie – moudrost. Věřte mi.
Všezvěd: Má recht!
Poutník: A tohle je teda
doopravdy to nejlepší, co se dá ve světě najít? Doopravdy už není nic… nic
smysluplnějšího? Cítím se jako myš, která běhá v bludišti.
Všezvěd: Gratulujeme!
Našel jste sýr!
Poutník: …Díky… tedy…
Mámení: Tak to bychom
měli. Kolego, zapište to do statistiky. A vy, vy se držte. A ať se vám dobře
daří!
Všezvěd: Krásný zbytek
života!
Odcházejí. Poutník zůstává na scéně.
Obraz šestý – labyrint
Postavy: všichni
V bludišti procházejí jednotlivé postavy a opět mizí
v zákulisí.
Matyáš: Nokia 996 turbo!
Má to zabudovanou solární lampičku na domácí opalování…
Obchodník: Luxus!
3: Chápeš to? Místo aby
zmizela ta hromada kamenů, ještě se tam válí kolo.
Bedřich: Kartáče podzimu
svazují naše včerejšky nachovým septikem… slušný!
Asistent: Pane předsedo,
podívejte – koupil jsem od jednoho muže tuto fotografii předsedy Mažňáka.
Myslím, že by se to mohlo hodit.
Politik: Tak to je síla!
Poslyšte, to je přece ta hvězdička ze Super-star! Ten je na lopatě! Volby jsou
naše!
2. a její kamarádka procházejí scénou. 2. se zastaví a
napodobí kynklání tučňáka. Vyprsknou smíchy a odcházejí.
Přichází Marie v pokročilém stadiu těhotenství a
podpírá ji Josef.
Marie: Josefe, já už
nemůžu. Myslím, že už to nebude trvat dlouho.
Josef: Marie, počkej, zdá
se mi, že támhle za rohem je nějaký chlívek. Třeba bychom si tam mohli trochu
odpočinout.
Odcházejí za roh. Marii se páře její červená sukně a
na zemi zůstává niť.
Přichází poutník.
Poutník: Tak nevím. Bylo
to vůbec k něčemu? Asi to stejně nejde jinak – každý si musí najít svoje
dveře, svou chodbu - tak už to v labyrintu chodí. Bylo by hloupé myslet
si, že je z toho nějaký východ. Prošel jsem tady toho celkem dost, ale na
konec labyrintu jsem nikde nenarazil. Ale stejně mi něco vrtá hlavou. Je to
taková pohádka, asi hloupost… teda pohádka… spíš mytologie. Řecká mytologie.
Učili jsme se o tom na fakultě. Na Krétě prý stál taky jeden labyrint. O dost
menší, než je tenhle. Ale zabloudit se v něm dalo. A jednou do něj vešel mladý
muž. Jmenoval se Theseus. Jak už to v té mytologii obvykle bývá, zabil tam
obludu. Ale stejně by uvnitř nejspíš zahynul při marném hledání východu, kdyby
mu jedna dívka – myslím, že se jmenovala Ariadna, neporadila takovou… fintu.
Rozmotával cestou klubko nitě. A díky tomu našel cestu ven. Tak si říkám,
jestli by se třeba i v tomhle bludišti nějaká podobná Ariadna nenašla…
Mytologie, pohádka….
Poutník odchází. Přichází Chodec a všimne si rudé nitě
na zemi. Shýbne se, vezme ji do ruky a sleduje za roh. V tom se ozve
dětský pláč.
Píseň Labyrint.
Děkovačka