Jdi na obsah Jdi na menu

Tolerance vůči příchozím

Díky propustnosti státních hranic, symbolicky zvýrazněné stržením berlínské zdi, ale také díky rychle vzrůstající mobilitě obyvatel stala se evropská společnost společností multikulturní a bude jí v ještě větší míře. Tato nová situace od nás vyžaduje zejména toleranci vůči cizincům s jejich odlišností. A vybízí k sebekritické reflexi o tom, jak cizince vnímáme. I jen sumární pohled na význam slova „cizí" v různých kulturách nám při tom pomůže ozřejmit alternativu, před níž stojíme.

•    V předklasické latině označuje slovo hostis cizince a zároveň nepřítele. Tento jazykový úzus poukazuje na to, že cizinec byl skoro ve všech raných kulturách vnímán zprvu jako nepřítel, přesněji řečeno jako někdo, kdo jaksi vpadá zvnějšku a tudíž překvapivě do jinak přehledného životního prostoru a vnáší do něho znejistění už jen tím, že se prezentuje jinak než domácí": je jinak oblečen, mluví jinou řečí a má třeba jinou barvu pleti. Proto ne náhodou bylo v raných kulturách běžné, že lidé cizince, kteří byli definováni jako nepřátelé, bezohledně likvidovali.

•    Na pozadí této historické vzpomínky můžeme nahlédnout, že příslovečná antická a především biblická tradice pohostinnosti znamená novou kulturu zacházení s cizincem. Není proto náhodné, že se v těchto kulturách mohla vyvinout právní ochrana hosta a že u Řeků již slovo xenos neznamená cizince a zároveň nepřítele, nýbrž cizince a zároveň hosta. Konečně v židovsko-křesťanské tradici praxe pohostinnosti představuje, jak výstižně poznamenává Pinchas Lapide, „biblický protijed proti našim instinktům strachu z toho, co je cizí". Když totiž pohostinnost dokáže překonat tyto archaické pocity a otevřít cizinci nejen dveře domu, ale i bránu srdce, pokouší se cizince získat za přítele.

Již Talmud proto navrhl revolučně novou definici cizince, když zdůraznil, že vlastně nikdo není cizí, nýbrž jsou jen lidé, kteří se ještě skutečně nesetkali. To však může znamenat především, že každý cizinec je v podstatě potenciální přítel, pokud jen mu dáme najevo odvahu se mu otevřít, a to v radikálním smyslu: přijmout ho v jeho Bohem chtěné bytostné odlišnosti. Potom sám od sebe přestane být cizincem. Mění se v hosta.

Z knihy Kurta Kocha, Konfrontace nebo dialog?, str.138-139.